Jsem inspirován dnešním zážitkem, který mě donutil přidat další bod do manifestu. Ve velmi příjemné náladě jsme se slečnou Barborou vstoupili do nové kavárny a najednou to začlo, oba jsme se ztišili, aby nás nikdo neslyšel, měli jsme pocity úzkosti, stísněnosti a chladu. Báli jsme se, že nás uslyší obsluha, zamkne a prodá na orgány. Zpravidla si přeji, aby obsluha radio ztišila, teď jsem měl přání přesně opačné a v tom případě je něco shnilého ve státě Dánském.
Tak takhle tedy ne! Člověk v kavárně musí mít pocit volnosti a svobody projevu, je to prostor hlasitého hovoru. Stručně závěrem: Kavárna do Vás sama o sobě nesmí introjektovat negativní pocity a vyvolávat odpor.
Poznámka pod čarou: Suterén, bílé stěny s pruhy v barvě bordó, minimalistický design a šedá podlaha - to opravdu jen stěží může dopadnout dobře.
Od posezení v kavárně očekávám především onen "šrumec". Když jsem v kavárně zrovna sama (a to není nijak výjimečné), ráda pozoruji ten život kolem sebe. Ráda naslouchám cizím hovorům, pozoruji módní styl hostů, nechávám se unést dobou. Vzrušují mne vášnivé rozhovory, které v kavárnách se svými blízkými vedu. Není tedy nic otřesnějšího než ztichlá kavárna, kde má člověk pocit, že nemůže ani promluvit, aby někoho náhodou nerušil. V kavárnách musím cítit určité vytrření, CÍTIT TEP ŽIVOTA!
OdpovědětVymazatna základe mojej každodennej praxe v ktorejkoľvek kaviarni, ktorú navštívim, si k "hlasitému hovoru" dovolím doplniť hlasný smiech ;)
OdpovědětVymazatObčas možná až nepatřičný, stane se a já se toho rád účastním :) Ostatně myslím, že celá Kavalérie, občasná nepatřičnost k nám tak trochu patří :)
OdpovědětVymazat