pátek 24. prosince 2010

Sváteční o rok později

Milí příznivci, pravidelní, či občasní čtenáři Kavalérie,
opět nenasněžilo, stejně jako o loňském svátečním čase, přesto věřím, že Vám to nijak nezkazí prožití krásných noblesních, dojemných a nostalgických okamžiků v tomto období.

Kavalérie je tu s Vámi již něco málo přes rok a chceme Vám poděkovat, za přízeň, kterou nám zachováváte, i přes naše pomlky. Jsme rádi, že s můžeme objevovat kavárenské Brno a sdílet naše objevy s Vámi. Během našeho putování jsme Vám přinesli zprávu o bezmála třiceti kavárnách a doufáme, že jsme Vás podnítili k návštěvě alespoň některých z nich.
Samozřejmě i v dalším roce v této krásné práci budeme pokračovat a těšíme se na Vaše komentáře a případné tipy, které by obohatily naši kavárenskou mapu Brna.

Jménem Kavalérie do nového roku přeji kavárenským povalečům spoustu nových krásných míst, nepřetažená espressa, hustou pěnu na cappuccinu, poctivé domácí dezerty a usměvavou obsluhu. Kavárníkům přeji dobře upražené zrno, čistou parní trysku, hromadu příjemných hostů, kteří ocení Vaši poctivou práci.
Tedy napřečtenou v novém roce!

pondělí 25. října 2010

White house café: Splněný sen, nejen majitelů


Po dlouhých nejasnostech se kavárna v sále Břetislava Bakaly konečně otevřela veřejnosti. Byla to tichá, nenápadná událost tohoto podzimu, nikdo to předem až tolik netušil, zkrátka žádný humbuk, přišla však věc nečekaná.
Pro mě osobně se totiž otevření této kavárny stalo událostí podzimu. Na kavárenské mapě vynikl kvalitní koncept, kde se majitelé snaží a jdou správným směrem.
Majitelé s pomocí architekta vyřešili skvěle komplikovaný průchozí prostor, ve kterém je kavárna situovaná. Na druhou stranu "ta okna", šla by tady udělat špatná kavárna? Šla, ale tenhle případ to rozhodně není. V interiéru nejsem největším milovníkem minimalistického designu, ale tady se mi líbí, velmi. Nic tu není zbytečně, nic vás neruší, a přitom vás potěší milé detaily, malé zelené vázičky (a květ bych ocenil spíše živý, i když napodobenina orchidei je zdařilá). Pro děti zde mají hezký koutek, takže se nemusíte bát si je sem vzít.
I grafická úprava menu patří mezi povedené, velmi se mi zamlouvá narušení snad až příliš dokonalé úpravy dopsáním několika položek ručně, aneb kde by byla Cindy Crawford bez svého znaménka krásy, že?
I obsahová stránka menu vás jistě potěší, káva zde je přijatelná i pro náročnější konzumenty, předpokládám, že nejednotnost v úpravě White house café je již napravena, ale je to jen začínající klopýtnutí a jinak působí i ohledně kávy velmi snaživě. Zajímavé retro na lístku je přítomnost melty, dal jsem si ji já, i další a všichni jsme se ptali jestli nám to chutná a jestli nám vůbec kdy chutnala ;), ale byl to takový příjemný návrat do dětství. Nekafoví uživatelé ocení kvalitní čaje a k tomu na snídani třeba nahřátou ciabattu s kvalitním prosciuttem, či kozím sýrem a trochou čtyřbarevného pepře.
Snídalo se mi krásně. Obsluha byla příjemná, přežila naše chaotické objednávání, ulice za okny existovala jakoby v jiném rychlejším světě a já seděl tady, kde čas byl trochu pomalejší, dojmy trochu intenzivnější a možnost vychutnávat si detaily a malé radosti všedního dne mnohem větší.
Tedy jak jsem psal na začátku, můj osobní kavárenský objev podzimu, tak tam běžte a nechte se rozmazlovat, ať tam mají trochu víc lidí, snad si pak ale budeme mít kam sednout ;)
Kavárnu najdete na naší kavárenské mapě, chlubí se i na facebooku, a mají pěkný web.

UPDATE: Kavárna bohužel skončila. 

neděle 10. října 2010

Home Solutions

Takže káva se stala vaší guilty pleasure a den bez ní si už nedokážete představit? Tak to asi první problém nastává, když má vaše oblíbená kavárna o víkendu nebo o státním svátku zavřeno.

Dobrá kávová řešení na doma však existují taky! Má to teda pochopitelně některé výhody i nevýhody. Mezi nevýhody patří, že možná bydlíte daleko a kamarádům se nechce přijet, mezi hrnci v kuchyni a papíry na pracovním stole schází atmosféra a v neposlední řadě přichází v úvahu také fakt, že nikdo za vás to zašpiněné nádobí neumyje. Ten šálek kávy, který si na stůl doma můžete postavit není espresso a není to cappuccino: na jejich přípravu potřebujete skutečně dobrou mašinu řádově v desítkách tisíc, navíc přípravu espressa následuje složitý rituál, se kterým si nemusíte vědět rady, a nikdy to snažení se navíc nemá smysl bez solidního mlýnku. Tryska na mléko zase zpravidla není schopná poskytnout dostatečný tlak páry, abyste místo pěny do koupele dostali tu lahodnou vrstvou slaďoučké a hedvábné mléčné pěny. V zásadě stroje za dva tisíce pro samotnou přpravu espressa nemají ani dostatečně parametry, aby z vašeho nápoje byla skutečně lehce stravitelná emulze espressa, narozdíl od kávové břečky, která má na hladině duhové olejové skvrnky. Ta zklamání a martyria spojená s koupí levného kávovaru na espresso si tedy raději odpustěte.

V kavárně se vždy dívejte, zda každou dávku kávy před vložením do páky čerstvě melou, a pokud nabízí víc směsí (včetně bezkofeinové kávy), tak zda mají za barem příslušný počet mlýnků. Předem namletá káva ztrácí asi po patnácti minutách smysl: oleje se rozloží na okraje drobounkých pomletých zrníček a oxidují ještě rychleji, než v celých zrnech. (Pamatujete, jak bývaly v samoobsluhách mlýnky na kávu? To je už naštěstí za námi.) Všimněte si, že kávová zrnka jsou přirozeně mastná: káva vlastně nevyčuchne, jak si možná myslíte, ale oxidace znamená, že v nich žluknou oleje, stejně jako v másle. Nepříznivými vlivy mohou být změny teplot, vystavení vysoké teplotě, světlo a přístup vzduchu. Na mlýnku nebo nádobě s kávou v obchodě je proto taký dobré zkontrolovat, jestli je obsluha pravidelně čistí a nejsou příliš mastné.


Většinu předmětů, kterých se domácí příprava týká, seženete po příbuzných nebo třeba u babičky na půdě. Já jsem tak přišla k pěknému maličkému ručnímu mlýnku, který je po vyčistění jako nový. Taky někde na chatě pravděpodobně vyhrabete mokka konvici nebo frenchpress. Smiřte se s tím, že většina těchto vynálezů už tu byla, a až za to utratíte peníze, určitě se najde někdo, kdo vám poví, že to má doma a léta to už nepoužívá, takže jste si to klidně mohli vzít. Zákony schválnosti fungují. Jsou ale i nové výmysly: rozličné typy filtrů, efektní vacuum pot nebo jednoduchý aeropress ideální na cesty. Vybrat si bohužel musíte sami a to hlavně podle možností vaší pracovní kuchyňky nebo počtu lidí, pro které kávu potřebujete připravit. Chutná pokaždé trochu jinak, protože procesy louhování se trochu liší a s tím souvisí hlavně také výsledná čistota, ale nic z toho není vyloženě špatné. Tyhle alternativní přípravy kávy jsou vhodné zvláště pro ty, kdo mají rádi ten velký šálek kávy, a klasické espresso se jim zdá malé. Občas je můžete ostatně vidět i v kavárnách - třeba kávu i ve frenchpressu podávají ve Spolku.

Spoustu informací naleznete v přehledném článku na webu cuketka.cz, anebo včetně návodů na přípravu v podobě videí naleznete na doubleshot.cz (česky), nebo na např. na webu Inteligensie (anglicky). Ať už se rozhodnete pro cokoliv, platí několik základních doporučení:

Kupte si mlýnek
Mlýnek je základní prerekvizita pro dobrou kávu doma. Jak už bylo řečeno, mletá káva žlukne velmi rychle. Rozdíl s čerstvě pomletou kávou poznáte hned s prvním šálkem kávy. Investice to nemusí být až tak velká, kolem jednoho až dvou tisíc. Ruční mlýnek bohatě stačí, v případě elektrického mlýnku ale dbejte na to, aby mlel mezi dvěma kameny a kávu nesekal (sekáním se zrna příliš zahřívají).

Najděte si svou pražírnu
Pokud už se rozhodnete vydat se na cestu kávomilce, dopřejte své kávě důstojnou pozornost. Než se zrna kávy dostanou k vám, procházejí neskutečně dlouhým procesem, ve kterém všechno musí být správně: musí být správně sesbírané, sušené, balené, převážené, i uskladněné. Káva je hned po ropě druhou největší obchodní komoditou a podílí se na ní tisíce životů, v případě výběrové kávy je každá kávová třešeň ručně sesbírána, občas i ručně otáčena při sušení. Káva koupená v obchodě jako vakuovaná cihla je nejspíš stará, často je na ní uváděné datum balení, nikoliv pražení, a zemědělec či sběrač za ni nejspíš dostal směšně malou částku. Je přepražená, čímž je v ní zabit veškerý osobitý potenciál, který jim lokalita pěstování mohla dát, a chutná uniformně. Káva z obchodu má kvalitu asi jako krabicové víno.

I samotnou surovinu si přitom často můžete koupit někde v kavárně, anebo rovnou objednat v pražírně. Ideální je, když se vám podaří sehnat českou pražírnu, protože to zaručuje, že se k vám káva dostane opravdu brzy. Dobrá pražírna by měla pravidelně měnit sortiment (všechny druhy kávy, aby byly čerstvé, nemusí být dostupné po celý rok) a samozřejmě musí kávu dodávat dobře zabalenou a označenou datumem pražení. Dalším důležitým bodem je informace o původu kávy a složení směsi. Existuje základní dělení káv na arabicu a robustu. Robusta je méně náročná a tím i levnější, ale chutná jinak a v kávových směsích dává tělo a typickou hořkost, kterou znáte ze supermarketových a instantních káv; pokud ale ochutnáte nějaké arabiky a zvyknete si na ně, pravděpodobně vám už většinou chutnat nebude. Neméně důležitou informací je stupeň pražení, podle čehož se odvíjí to, jak má být káva připravovaná: více pražená káva je vhodná na espresso, světlejší kávy jsou vhodné právě na alternativní připravy - vynikne tak jejich lahodná kyselost a individuální rozdíly. Lidé z vaší pražírny by měli být experti, vymýšlejí pro vás různé směsi, rozhodují o tom, která káva se na co nejvíc hodí a měli by vám i umět doporučit, jak si kávu připravit. U nás funguje například cerstvakava.cz, fairtrade Mamacoffee a já lobbuji za doubleshot.cz, protože jsem byla v jejich pražírně, líbí se mi, že znají své producenty a jsem přesvědčená, že káva od nich je opravdu kvalitní. V cizině je taky velmi časté využívání kávového předplatného, kdy si kávu předplatíte a stejně jako měsíční časopis vám chodí domů pravidelně voňavé balíčky čerstvé kávy, takže se nemusíte už o nic starat.

Starejte se dobře
Takže máte mlýnek, super čerstvou surovinu a ráno bez šálku stoprocentní arabiky už není ono? Bylo to složité, ale ještě pár drobných nesnází vás to bude stát. První problém je, že jak si zvyknete, najít dobrou kavárnu bude ještě těžší, než doteď:) Nesmíte ale zapomenout, že musíte svůj mlýnek pravidelně čistit (ty žluknoucí oleje jsou tak zákeřné, že vám vesele oxidují i v něm). Dalším problémem může být, jak kávu uchovávat. Ideální je, pokud ji už koupíte v sáčku s dírkou, jež funguje jako jednosměrný ventil, který pustí plyny z kávy ven, ale nic nepustí dovnitř. Jinak dbejte na to, aby se ke kávě nedostala vlhkost, světlo, a velké množství vzduchu. Docílíte toho nejlépe tak, že ji uložíte do mikrotenového sáčku, zavážete, vytlačíte z něj vzuch a v sáčku ji uložíte do plechovky.

Nemáte dost? Pak vám doporučuji ještě článek iDnes.

pátek 24. září 2010

Podzimní

Léto skončilo, ale nesmutněte. S podzimním listím příchází i nový semestr a s ním zase zpět i my kavalíři. Už se těšíme, až se vydáme na pravidelná snídaňová setkání, kterými tento blog tak rádi živíme.

Co se za to léto událo? Já jsem absolvovala dva semináře od Školy kávy, a také se chystám na kurz o kávě v nové pražírně kluků známých z blogu Doubleshot, za který děkuji Scuku. Web Scuk.cz se také zaslouží zmínit v novinkách, protože představuje projekt, který mapuje dobroty. Narozdíl od jiných podobných stránek (včetně té naší) tam však najdete jen podniky, které stojí zato. K naší velké radosti kavárny nevyjímaje a jsme rádi, že tam můžeme přispívat i já s Tomášem.

Léto je pro brněnské kavárny dost okurková sezona. Ulice zely prázdnotou, ale během těchto dní už se zase slušně zaplnily a my jsme zvědaví, jak se na nápor studentů, dychtivých diskutovat, kavárny připravily letos. I v téhle říši se ale i leccos změnilo.

V centru bylo otevřeno Design Café (fotky zde) a taky Fratelli Deli Café na Průchodní. V okolí FF přibyla už těsně před létem Akademická kavárna s vinárnou. V kavárně Dennis Café na Veveří se zas na první pohled moc kromě majitele a jména na Santiago zas tak moc nezměnilo. A proslýchá se, že Brnu přibude kavárna i s vlastní pražírnou.

Určitě se to všechno pokusíme navštívit, máme ale velké resty. Tomáš nebo Barborka musí napsat pálavské Café Fara a z brněnských perliček nám pořád chybí Café Encounter, AirCafé a Café Steiner. Rádi bychom se vrátili i do Café Marilyn a Klafé, abychom ověřili, jak se jim po jejich začátcích daří. No a zapomněli jsme také na inspekci ve White House Café, které nahradilo Bakala Café! O čtení na nastávající dlouhé zimní večery tedy snad nebude nouze.

středa 4. srpna 2010

Co jste nechtěli vědět o silikonu

Protože ráda vypadám chytře, podělím se s vámi zas o několik nedávno nabytých poznatků. Bohužel to ale vůbec nebude o silikonu. I dnes to bude o espressu, ovšem poněkud obšírněji a vezmeme to i přes říši mýtů a pohádek.

Příběh začíná v Itálii, kde vynalezl Luigi Bezzera (děkujeme, Luigi) stroj na espresso a roku 1903 si jej nechal patentovat. Jeho motivy byly klasické: mít svou kávu rychleji, expresně. Ovšem zdá se, že kávě tato filosofie poměrně dosti svědčí a že je pro ranní obšťastňování se prostě jako stvořená. Oblíbeným nápojem se v Itálii svého času káva stala také proto, že byla poměrně levná.

Espresso je unikátní přípravou však hned z několika důvodů. Jedním z těchto důvodů je na prvním místě samozřejmě chuť, nezanedbatelnou vlastností je však také fakt, že se jedná o emulzi. Kávové zrno je v zásadě vláknina (dřevo) napěchované různými aromatickými látkami, které se skrývají v olejích. Pražením zrno zkaramelizuje, čímž se změní také naše možnost většinu těch úžasně vonících dobrot získat v podobě vám známého černého odvaru. A právě v emulzi espressa se tyto oleje, ač to jinak nemají ve zvyku, začnou s vodou krásně mísit, a co je velmi podstatné, dají se pak dobře strávit. A tady se také skrývá hlavní háček domácí přípravy kávy: ač jsou teď jiné přpravy jako filtr, mokka konvička, french pressy i ostatní vynálezy populární, jedinou v tomto smyslu srovnatelnou přpravou je arabská káva v džezvě.

Co z toho vyplývá? Po těchto kávách, podotýkám správně připravených, vás bolet bříško nebude! A v tuto chvíli přichází nejspíš objasnění toho, proč máte svého baristu tak rádi. A proč má rád on vás: jste zákazníci, kteří nejspíš umí tyto kvality a jeho práci ocenit, a to hlavně tak, že takovéto kávy si můžete dopřát mnohem více.

Mnohem více? To vás asi děsí, protože existuje široké povědomí o tom, že káva je velmi nezdravá, a to hlavně kvůli obsahu kofeinu. Ano i ne. Záleží jak na druhu kávy (a poměru směsi, robusta obecně obsahuje více kofeinu než arabika), tak i na způsobu přípravy. Šálek kávy z mokka konvičky nebude mít jako espresso lahodnou cremu, zato na jeho povrchu pravděpodobně najdete něco jiného: duhové olejové skvrnky, které jsou právě tím "špatným". Proto je lepší nechat je plavat na hladině a pár posledních doušků si z takového šálku raději odpustit.

Následující odstavec by měl být označen jako spoiler: ohrožuje správnou funkci vašeho placebo efektu, pokud si rádi odskočíte na šálek espressa například z knihovny, doufaje že vás probere. V tomto případě vás probrala spíš procházka, protože správné maximálně třicetisekundové espresso narozdíl od jiných smrťáků obsahuje kofeinu jen slutečně velmi malé množství, které byste měli pocítit pouze pokud byste byli velmi citliví a kávu (nebo jiné zdroje životabudícího kofeinu) byste konzumovali jen opravdu zřídka. Pro někoho dobrá, pro někoho špatná zpráva :)

A tedy pro shrnutí: espresso je jiné. Espressa se nemusíte bát pít hodně, pokud ho pijete bez mléka a cukru, nemá žádné kalorie, jen spoustu aromatických látek, které vám trochu rozbuší srdíčko a zvednou tlak, nicméně v jejich zástupu jsou také antioxidanty a jiné prospěšné látky. Cukr a mléko dost možná necháte na stole netknuté, protože espresso vyniká celou škálou dobře znatelných lahodných chutí, které doprovází výrazně menší hořký ocas. Pokud jste zvyklí pít třeba dvakrát denně kávu filtrovanou, z mokka konvice či frenchpressu, neměli byste mít problém usnout ani po desíti šálcích espressa, protože i přes to množství se pravděpodobně dostanete na výrazně nižší dávku kofeinu.

pondělí 19. července 2010

Expresně o espressu

Espresso není jen jediný způsob přípravy kávy. Zato je jen jedno.

Espresso je kávový napoj, který vzniká extrakcí při tlaku 9 barů a teplotě 90 °C. Doba extrakce trvá 20-30 vteřin a za tuto dobu do dostanete emulzi o objemu 20-30 mililitrů. Zní to jednodušše, ale jednoduché to vůbec není! Proč je to tak složité naštěstí v zásadě není vaše starost. Vy máte jen dostat perfektní espresso. Co to ale je?

Káva uskladněním (vlhkostí vzduchu, světlem apod.) mění své vlastnosti, a na tyto změny musí barista reagovat mletím. Do páky kávovaru tak musí na jedno espresso nacpat 7 g kávy, umleté na takovou hrubost, aby nebyla moc hrubá (a čili káva nevytíkala rychleji) nebo moc jemná (a čili nevytíkala moc pomalu). Předem namletá káva má větší plochu a pohlcuje vlhkost ještě rychleji než zrna, a tudíž má ideální rozměry a vlastnosti hned po namletí.

Kávové zrno se skládá z vlákniny (dřeva) a olejů, které obsahují ta skvělá aromata. Espresso je vynikající nápoj, protože narozdíl od ostatních příprav (až na arabskou kávu v džezvě) umožňuje oleje zpracovat v emulzi, v které jsou lehce stravitelné a zdravotně nezávadné. Obsah kofeinu je pak pouze minimalní, pokud barista svou práci odvede dobře a přípravu kávy zastaví v momentě, kdy začne výtekat namísto kýžené emulze plné skvělé chuti pouze hořká dřevitá voda ("dobré" oleje v tenhle moment už došly).

Co jsem myslela tím, že espresso je jen jedno? Zapomeňte na piccola a ristretta.

Espresso je vždy:
Tlak9 barů
Teplota vody90 °C
Hmotnost kávy7 g
Objem20-30 ml
Doba extrakce20-30 sec
UPDATE:  V tzv. third-wave kavárnách se na jedno espresso používá i více než 7 g kávy (většinou 9, záleží na kávě), objem espressa se dnes častěji posuzuje podle váhy.

Presso je česká specialita, kterou byste mohli vymýtit ze svého slovníku. Český člověk byl už od začátku tak velkorysý, že si a svým zákazníkům chtěl dopřát velký nápoj. V případě však, že necháte z kávovaru vytéct vodu o objemu hrnku na čaj, zabije to všechny dobré vlastnosti espressa, které jsou zároveň i důvody, proč tuto kávu pít. V tuzemsku se tím tedy často chápe vražedný nápoj s delší dobou extrakce, větším objemem (a to třeba až 150ml) a obrovskou dávkou kofeinu. O espressu zpravidla nemůže být řeč.

Piccolo je další ryze český výmysl. Piccolo přišlo na scénu jako menší verze "pressa" a v italštině to prý znamená "pikola". Dávat si ho má smysl tedy jen v českém (a asi slovenském) prostředí, protože bude méně zdravotně závadné, ale i tak to bude káva základními baristickými pravidly nepolíbená. I tak se většinou dostáváme na objem asi 60 ml, což je stále dvakrát více než espresso.

Ristretto je nápoj o velikosti asi 15 ml. To je asi tak jeden doušek. Zní to profi a existuje představa, že to pijí Italové. Pravdou ale je, že je to poloviční espresso a většinou vám ho udělají s poloviční vodou za poloviční čas. Nemá moc smysl ho pít, když si představíte, že klasické espresso má úplně stejný obsah a kvalitu, jen objem je menší (a cena nejspíš nikoliv). Dříve, když se používaly ruční kávovary, to znamenalo stejné množství vody a kratší čas.

Lungo nebo Americano. To je to, co máte chtít, pokud máte rádi plný hrníček a nepříliš silnou kávu. Na stůl by se vám měl dostat velký šálek s obsahem klasického espressa (tzn. max 30ml) a konvička s horkou vodou, kterou si espresso zvětšíte tak, jak ho máte rádi. Vždy to bude ovšem nápoj, který je slabší a pokud chcete hodně silné kávy, nezbyde vám než si objednat dvojité espresso (doppio).

Kavárna sama sebe označuje za kavárnu

Začnu podivnou otázkou, jejíž smysl brzy objasním. Máte rádi víno? Nejspíš ano a to je dobře, protože mezi kávou a vínem existuje hodně analogií, nebo je aspoň teď uměle vytvořím :)

Stalo se vám někdy, že na otázku, jaké mají víno, vám odpověděli, že červené a bilé a nic víc? Naštvalo by vás to? Asi ano. A že vám nalévají víno z krabice? Jak byste asi tak zareagovali v takové vinárně, šli byste tam ještě někdy?

S kávou se v podobné situaci však ocitáme mnohem častěji. Nevyzná se v ní často ani zákazník, ani ten, kdo vám ji podává, a ve velkém počtu případů espresso vůbec není espresso, jen černá hořká a nezdravá voda. Kde jinde by měli chtít dostat dobrou kávu než v kavárně? No není to logické?

Nikoho nenutím, aby se za kavárnu označovali. Pokud to však už jednou udělají, jako zákazník něco očekávám. Pro majitele přidávám návodný lehký klíč, jak zjistí, jaký podnik podle této jednoduché logiky vlastně provozují. Pokud prodáváte víc čaje než kávy, jste podle mě čajovna. Jestli čokolády, pak jste čokoládovna. ... Dál už to jistě zvládnete sami.

sobota 17. července 2010

Nechte se rozmazlovat v Park Lane Cafe


Kavárna Park Lane patří mezi mé nejvýraznější dluhy, které si na Kavalérii již delší dobu střádám. Patří mezi kavárny milé, poklidné, s obsluhou úžasnou a usměvavou a kávě a pochutinám, které k ní nabízí mohu těžko něco vytknout.

Ale popořádku, interiér patří mezi ty kavárenské, příjemný, nepřeplácaný, se stolečky měnšími pro malé společnosti až po ty větší, kam se vás vejde krapet víc, ne však zase mnoho. V letních vedrech sem můžete utéct před vedrem, nebo se pražit na malé zahrádce. 

Obsluha se řadí mezi ty nejlepší, které v poslední době zažívám, poradí, neciví s prázdným úsměvem, popřeje dobrou chuť a je jaksi příjemně živelná. Ostatní kavárníci by se sem mohli chodit inspirovat, nevím, jak to dělají.

Možná mám tip - před každou směnou si dají jeden ze svých vynikajících dezertů, kvůli kterým osobně do Park Lane chodím, menu pravidelně obměňují a čas od času se objeví něco nečekaného, o čemž se můžete dočíst na jejich facebooku. S jejich dezerty se neseknete, sám doporučuji mazlavý vlhký čokoládový dortík říznutý ovocnou omáčkou, skvěle vymyšleno a perfektně připraveno. Kromě toho si můžete vybrat z nabídky baget, salátů a dalších drobností. K pití dostanete nějaký ten koktejl, já tu rád srkám virgin mojito. 

Kávu Filicori a její přípravu lze těžko kritizovat, ale Park Lane patří mezi kavárny, kam se nemusíte bát zajít i jen na kávu a dokonce kvůli kávě a ruku na srdce, o kterém podniku se to u nás dá říct, že?

Závěrem musím vyjádřit své obavy, že mi zasednete místo a "vyžerete" ten čokoládový dortík, takže se na Park Lane vrhejte s rozumem, budete odcházet příjemně obluzeni a jistě i rozmazleni a to bez ohledu na to, jakou společnost si sebou přiberete. Tato kavárna se stává jednou z mých oblíbených a jistě tím svůj doprovod potěšíte. Více takových kaváren v Brně!

Kavárnu naleznete zde a k návštěvě vás jistě inspiruje i jejich povedený web s aktuální nabídkou.

čtvrtek 15. července 2010

Škola kávy

Musím s omluvami přiznat, že poslední dobou se tu na blogu nic nedělo a mám v plánu to napravit. U nás se toho totiž dělo hodně!

V prvé řadě jsem se včera vrátila z baristického kurzu, který pořádá Škola kávy. Dozvěděla jsem se tam o kávě spoustu úžasných informací, o které se s vámi chci hned v několika článcích podělit. Ráda bych ale zdůraznila, že to neznamená, že jsem odborník. Chtěla bych o kávě psát tak, aby to bylo jednoduché a přístupné všem, nikoli vyčerpávající, a rozhodně o jemných detailech nedokážu diskutovat. Občas to bude jistě zjednodušující, ale snad účelně. Odborníci to mohou s radosti přejít, laici se ale můžou začít těšit :-)

čtvrtek 29. dubna 2010

Marilyn Café

Vzhledem k dluhodobé neschopnosti našeho hodnotícího výboru se scházet zase přidávám jednu "svoji" rybu. Když se nadhodí Marilyn Monroe, nejspíš vás napadne nějaký filmový šantán, třeba ten, v kterém zpívala známé poupoupidou. Marilyn Café vám spíš připomene nějaký snack bar z lepšího či horšího filmu v náhodné scéně, v které se vám režisér snaží dát najevo, že se odehrává v Americe. Kulatý bar, kávovar ve stejném stylu, pastelové barvy, neony. Čekali byste možná hranolky v košíku a překapávanou kávu, kterou vám servírka v puntíkovaných šatech ve stylu šedesátých let, s blond parukou a komickými brýlemi, naleje z konvice ještě před tím, než vám přinese muffin. Zřídka kdy dokáže spustit čistě interiér takovou lavinu asociací.

Marilyn Café prvoplánově takovou atmosféru připomíná. Je ovšem zjemnělá blýskající se čistotou jako z reklamy a spoustou živých květin. Ač ve vás, možná jako ve mě, taková vlna Ameriky vyvolává pocity úzkosti, zkuste na své fobii zapracovat a zastavit se tam. Je to malá kavárna, která neposkytuje moc útulnosti pro dlouhé vysedávání a filozofování, pokud někomu však tento mírně sterilní koncept sedne, nabídka ani personál mu už sympatie rozhodně nesebere. Ze dvou stran má místo stěny čiré sklo, zapadá tak sice do konceptu obchodního centra Eden, v kterém se nachází, nicméně se domnívám, že to z ní udělalo podnik více funkční než příjemný. Škoda!

Nejzajímavější charakteristika místního espressa je, že je za 39 czk. Dostanete za to šálek čerstvě namleté Pavin Caffé, barista v originální zástěre Marilyn Café je určitě z těch zkušenějších. Víc k ní dnes psát nebudu, protože venku bylo teplo a já sáhla po cappuccinu se studenou mléčnou pěnou, chuť kávy to dost přebilo a hlavně to mělo naprosto příšerný estetický dojem :) určitě bych doporučila jiné servírování tohoto nápoje. Za 46 czk jsem čekala větší zážitek, ale kavárna funguje snad dva týdny a zaběhává se, takže bych jim chtěla dát prostor pro ustálení. Jako první dojem to na tu cenu nebylo dechberoucí, bohužel se to dá těžce omlouvat, když se hned připojili k dražším podnikům a ceny mají velmi podobné jako CoffeeClub. Z toho co jsem obkoukala bylo americano spravné, mléko ohřáté, malý panák vody přítomen, sladkost nikoli, o chuti vám ale bohužel budu moci napsat až příště.

K ostatní nabídce? Zváště zajímavé jsou limonády s ledovou tříští, netradiční čaje a skutečně domácí koláče. Je to rozhodně nabídka, která se vymyká, a ač není lístek dlouhý, zaujme. Vzhledem k tomu propracovanému konceptu interiéru bych si ale dovolila poznamenat, že mohli jít s tou Amerikou ještě o kousek dále a pokusit se v tomto duchu i více vyladit nabídku. Obsluha zde ale byla perfektní, s přehledem o nabídce, velmi akční i ochotná, zajímala se, co bylo dobře a co špatně, no možná jsme ji za těch 20 min měli nakonec u stolku až moc často :-) doufám, že jim ta začátečnická snaživost neopadne!

Marilyn Café by si zasloužilo recenzi až za nějaký čas. Za pár týdnů mají šanci vypilovat těch pár provozních nesrovnalostí (jako několik chybek v lístku, nesrovalosti s cenami v kase apod.), ale dovolila jsem si ho sem nemilosrdně napsat už teď, abych jej dostala do podvědomí, protože je to na Brno dost netradiční podnik a upřímně doufám, že když půjdete kolem, stavíte se aspoň na coffee to go a něco nám sem taky napíšete ;) Ve vzdálenosti méně než 50 m mají konkurenci MCaffé a Coffee and Play, tak jsem zvědavá, jak to asi zvládnou a držím palce za snahu brněnskou říši kaváren rozšířit o kvalitní podnik, který je skutečně trochu jiný.

UPDATE: kavárna bohužel skončila.

pondělí 26. dubna 2010

Loď do neznáma: Café Scala

Po velmi dlouhé době jsem navštívil kavárnu v budově kina Scala a kromě obsluhy jsem nebyl zrovna mile překvapen.
Café je designově hezky vyvedené, má koncept, někam směřuje. A vlastní velmi nápaditý bar, který připomíná loď, ale...! Právě ta loď se jí stala osudnou, ptám se tedy několikrát proč. Proč se jako host, který si sedne naproti baru, musím koukat na Jar, tekuté mýdlo a kartáč? Proč musí na to baru být kočičky, tulipány, sušená květena? Jaro, léto, podzim, zima? Už jen sněhulák tam chyběl. Proč je bar doslova zavalen, nádobím, věcmi na přípravu kávy, sklenicemi? Pod tím vším se tento zajímavý a dominující prvek celé kavárny bohužel potápí jako Titanic.
Zbytek kavárny hezký, z velké části naštěstí na bar vidět není. Sedí se tu příjemně a obsluha je výtečná, usměvavá a milá, přesně jak to má být. Chlípné oko může potěšit dekolt jedné slečny, která zde pobíhá mezi stolečky.
Pokud jde o menu, tak opět jsem zažil směsici emocí: pobavení, zklamání, podivení. Oni tu totiž mají kuchyň, ve které vaří jedno denní menu denně a pak Vám, milí hosté, dle Vaší chuti připraví smažený sýr, hermelín nebo kuřecí řízek. Obdivuhodná invence! Tedy je libo "presso" se smažákem? Prostě nechápu!
Káva spíše podprůměrná a speciálně kvůli ní by sem asi nikdo nešel. Zbytek rozpačitý.
Café Scala je jedním z těch podniků, kde obsluha předběhla interiér a ten zase předběhl nabídku pochutin a pití. Vlastně nevím, jestli je to dobře nebo ne. Ale když už půjdete do toho kina a budete mít předtím chvilku, tak svůj doprovod snad neurazíte, když tu chvíli posedíte. Případně pokud jste sami, tak si můžete počíst v obstojném výběru časopisů, či se připojit k místní wi-fi.
Kavárnu naleznete zde.

čtvrtek 15. dubna 2010

Kafírna

Nevím, kde začít. Vůbec se mi do toho psaní nechce. Musím upozornit, že jsou zde zas na vině má obrovská očekávání a můžu si za to sama. Jednodušše se příliš nadchnu. A nadávám si za to. Když si někdo otevře pražírnu a kavárnu na malém městě, vyžaduje to zajisté hodně odvahy, kterou nechci kritizovat. Ovšem když se takový podnik nachází na kraji židovského města, do krásné synagogy to je coby kamenem dohodil a věhlas se rozšíří i za městské hradby, nejspíš to mělo smysl.

K výletu nás navnadila pěkná recenze od Julie a také jeden výkřik na twitteru o nejlepší kávě v životě. Akorát jsme trochu zapomněli, že to byla káva v džezvě...

Hned jak se mi po objednávce jednoho espressa na stůl dostal trochu větší hrníček, než na espresso normální velikosti bývá, zdálo se mi to jako signál znejistit. Měla jsem tam pověstnou Jamaica Blue Mountain, kterou barista před tím odvážil a namlel, a kterou jsem si chtěla zkusit, protože jsem nabrala pocit, že tady by měla opravdu stát za to. No a nebudu vás napínat, bylo to určitě větší, než mělo být, vodnaté, crema se mi nahoře hned rozpadla a přesvědčilo mě to, že espresso stojí zato opravdu pouze tam, kde mají dobrý stroj a kde to s ním umí. Po pár usrknutí jsem ani neměla chuť pokračovat a hořkokyselá chuť mi na jazyku trnula ještě dlouho. Vytoužená exploze se nekonala, chvíli jsem přemýšlela nad tím, že to zkusím zamaskovat mlékem, abych tu jamajskou dobrotu zvládla vypít, nicméně z biologické odpovědi ve stylu fight or flight jsem vybrala tu druhou a vzdala to.

Přítel si dal velké cappuccino, které mělo navrchu jen ultraslabý proužek mléčné pěny, a velká porce mléka byla tak horká, že si spálil jazyk. V tu chvíli se nám zdálo, že není nejspíš náhodou, proč všichni ostatní v tomhle maličkém podniku mají na stole lahváče.

Podnik působil sympaticky, ani ne tak z venku jako zevnitř - mozaiky, staré mlýnky a mokakonvice a pěkné hrníčky na ozdobu působily bezvadně. Podnik je docela tmavý, kuřácký a podle toho mléčného kouře, co se tam líně povaloval a dotvářel atmosféru, bych řekla že až antinekuřácký, nicméně aspoň dovářel atmosféru fajn doupěte, a i to bych byla ochotná přehlédnout. Dokonce měli na váhu i instantní kávu a jakkákoliv zrnková káva se tam dá pořídit s sebou! Věřte mi, vůbec se mi nechtělo psát něco takového. Na baristovi se mi ze začátku líbilo, že je pohodář, ke konci mě ale naštval zjištěním, že je to vlastně flegmatik - že odnáší na půl plné hrníčky mu vůbec nevadilo. I když jsem utrousila poznámku, že to může odnést, protože nám to moc nechutnalo, ani ho nenapadlo zeptat se proč. A zas tu byl ten známý pocit, kdy člověka štve, že platí za něco, co za to nestálo... A zároveň tu vystupuje ta známá otázka: jak to dát najevo a neurazit?

Poučení pro příště? Neexperimentujte s novými kávami do té doby, dokud nemáte ozkoušeno, kde jste :-) A v Kafírně si dejte tu kávu určitě v džezvě, mají na to krásné hrníčky a výběr široký, jen espresso zde nejspíš nebyla dost dobrá volba. Nicméně pořád se nemůžu zbavit dojmu, že nikdo kavárníky nenutí, aby to espresso dělali, když mohou nabídnout něco lepšího.

Každopádně byla jsem tam poprvé, nikoho neodrazuji třeba od koupě zrnkové kávy, a pokud se zas někdy dostanu do okolí, budu si brousit jazyk na arabskou kávu a doufám, že to bude o moc hezčí recenze :-) Nachází se v Boskovicích.

úterý 13. dubna 2010

Za žárovkami do Café Tungsram


Na Kapucínském náměstí směrem k muzeu najdete malou a designově velmi povedenou kavárničku s krkolomým názvem Café Tungsram a po naší včerejší návštěvě se shodujeme, že by neměla uniknout Vašemu zornému poli.

Svatostánek kávy je to malý, o to detailněji doladěný. Interiér je velmi příjemný, odvážný a zajímavý. Jistě se v něm najde lecjaká nevšednost a většinu z nás asi upoutá okázalý bar, za kterým se během naší návštěvy nacházela příjemná servírka s úsměvem mírně tajemným. Pozornost jistě upoutá i gramofonový jukebox.
Bílá výmalba stěn je obdařena navíc proužky modré a žluté, což jsou hlavní doplňkové barvy kavárny a celkově tato kombinace působí velmi příjemně.
Café dělá čest svému jménu a žárovek tu uvidíte víc než dost, i díky tomu je posezení zde velmi fajn.
V Tungsramu mě potěšili nejvíce asi lístkem, který je hezky zpracovaný, ojedinělý, neotrhaný, a hlavně rozčleněný do kategorií, takže v něm člověk nemusí plavat a sáhodlouze vybírat. Za mě doporučuji víno, které mají z nějakého malého sklepa a řecký jogurt, ořechů je tam opravdu víc než dost. Pěna na cappucinu vypadala také víc než obstojně. Toto menu je jedno z prvních, kde bych ocenil mírné, ale opravdu jen mírné rozšíření o kakao a nějakou další pochutinu k zakousnutí, ale celkově jsem z něj měl blízko k nadšení.

Milí čitatelé, neváhejte a navštivte tento kousek okázalosti na Kapucínském náměstí, jistě budete mile překvapeni, uvítáni a napojeni. Zasedněte do skoro školní lavice a dejte se do klidného a pomalého rozhovoru, tato kavárna k tomu přímo vybízí.

Kavárnu najdete zde a můžete se o ní dočíst něco i na Facebooku.

neděle 28. března 2010

Maličký kousek Francie v Caffé Minor


Opět se vracíme na Úvoz a opět do blízkosti Pomalého baru a opět se mu vyhneme. Dnes zavítáme do maličké kavárničky s příznačným názvem Caffé Minor.
Osobně ji navštěvuji spíše výjimečně, ale vždy si užívám možnosti sedět u velkého okna a pozorovat shon na ulici, od které jsem příjemně izolován, moje smysly obluzují hezké fotografie, příjemná klidná hudba a úžasná obsluha, která jak kdyby vypadla z Amélie z Montmartru.
Pokud to vezmu trošku popořádku, tak interiéru se nedá snad nic vytknout, je příjemný, není přeplácaný a překvapivě nepůsobí stísněně, i když je tak maličký. Dominuje mu hezký bar a již zmiňovaná usměvavá obsluha.
Sortiment mají velmi sympatický, jistě si vyberete, dejte si třeba bábovku k snídani a můžeme doporučit mošt, který mají i v bio verzi. Kávu od první návštěvy jistě zlepšili, cappuccino nehyzdí nevyžádaný meruňkový toping, jak se nám kdysi stalo, ale zdobí ho velmi krémová pěna a skoro mě nalákalo, abych si ho dal a to, jak víte kávu nepiju.
Určitě tam jděte, měli byste tuto kavárničku navštívit, existuje pro to řada důvodů. Pravidelné výstavy a další kulturní akce, o kterých se můžete dočíst na jejich blogu, přirozená intelektuální atmosféra, nebojte se tam vzít baret, či něco podobného a přeci jen je to asi nejmenší kavárna v Brně a to byste jistě nechtěli vynechat. Najdete ji zde, navštivte ji a dejte vědět, jak se Vám tam líbilo. A po návštěvě si můžete udělat třeba výlet na Špilberk, který je hned nad ní.

pátek 19. března 2010

V Podnebi


Svěží závan jarního větru mě dnes donutil svléknout kabát a rozcuchal mi vlasy. A tak se stalo, že jsem se začala těšit, jak již brzy všechny kavárny sfouknou prach ze zahradního nábytku a na ulicích, v pavlačích a na dvorcích vyrostou stolky a posezení. My si budem užívat atmosféry jižanských přímořských městeček, sluníčka, které při snídani lehtá pod bradou a začnem se těšit na léto a prázdniny. A na to večerní vysedávání pod hvězdami za teplých nocí.

K příležitosti uvedení jara zůstaneme meteorologicky naladěni a představíme vám to v Podnebi, dalším z klasických brněnských skvostů, ve kterém už svůj letní nábytek pro letošní sezonu zase rozbalili...

Podnebi znají jen brněnští mazáci a kavárenští fajnšmekři, protože je tak zastrčené, že na něj jinak málokdo narazí. I tak tam bývá často plno. Dobrým důvodem je jednoznačně nejúžasnější zahrádka na světě, která skóruje hned po té schopnosti schovat i vás. Je to snad jediné místo v centru, ve kterém lehce nabudete dojmu samoty a odpoutání od toho světa tam venku, jelikož z něj dost dobře neuvidíte víc než kopec, na jehož samém vrcholu se majestátně tyčí náš slavný hrad. Podnebi je do něj vkusně voperováno za asistence zídky z červených cihliček, která dokáže rozjet fantazii, naladit vás na atmosféru anglického venkova a jednoznačně vás donutí zastavit se, vystoupit ze světa a nechat čas chvíli plynout i bez vás (a zažít zjištění, že se země točí i bez vašeho bezprostředního přičinění v dění na jejím povrchu).

Cestou ze zahrádky přes kavárnu až na záchod vás povedou kované krucánky, které vás přesvědčí, že majitel ani architekt se na svém místě neocitli haluzí, a ještě vás navíc potěší nějaká ta výstava. Na své si v Podnebi také přijdou hlavně zastánci gastronomického minimalismu a líní čtenáři, kteří si potrpí na krátké (avšak s rozmyslem i fantazií sestavené) nápojové lístky. I ti ekologové, kterým se při pohledu na stůl plný zbytečných kartiček a podobných rozšíření udělá vyrážka, budou ušetřeni. Kávu Illy (což je dle mého to nejlepší, co z těch populárních italských značek můžete dostat), belgickou horkou čokoládu, pár koktejlů a čaj z pravých lístků máty tedy určitě nepřehlédnete! Abych hodnocení kávy neošidila, nepředvádí zde žádné latté art ani žádnou fascinaci kávou jako znáte z Mezzaninu nebo z CoffeeClub, musím ale dodat, že jí zde přikládají důstojné místo a její podávání je naprosto adekvátní a dostačující.

Snad jen dodám, že kavárna působí i v zimním čase jako dobrá pevnost, kam se můžete nechat zavřít před svými starostmi a pozorovat za oknem vločky, bohužel tuto zimu bylo dominantní vlastností to, že byla hlavně hlučná. Abych nebyla přehnaně hodná, musím ještě připustit, že je-li zahrádka i kavárna plná, mívají servírky a servíři problémy stíhat stíhat všechny své hosty.

Zavedenou kavárnu Podnebi navazující na tradici vídeňských kaváren najdete v centru Brna přímo pod hradem Špilberkem v ulici Údolní 5.

sobota 13. března 2010

Meet me at Mezzanine

Tak kde začít? Nejlépe od začátku - kavárna Mezzanine se objevila na Údolní poměrně nedávno. Od té doby prožívala chvilkovou organizační nestabilitu s mizernou obsluhou a pohyblivou otvírací dobou, žádné začátky nejsou lehké, dokud se ovšem neustálila. Překvapivě se poměrně pevně stihla zapsat do brněnského dění a stala se privátní kavárnou fssáků a mladých lidí. Odpoledne tam už bývá poslední dobou nelehké najít místo, takže slibuji, že odteď budu psát už jenom v dobrém.

Mezzanine není ten typ kavárny, kterou bych někomu radila vyhledat ve chvílích sociopatie a romantického konfliktu se společností. Víc než kavárnu bych ho označila jako klub - místo pro akce, kulturu a setkávání, obohacené o snídaňové menu a nadprůměrnou kvalitu kávy. Je to moderní, minimalisticky zařízený prostor, za barem jsou mladí lidé, každou chvíli u stolku vedle vás někdo mluví anglicky, na zdech občas nějaká výstava... tahle kavárna prostě žije. Dobrou zprávou pro fssácké maminky také je, že kavárna má koutek pro děti, dobrou zprávou pro ostatní lidi je zas to, že se jedná o samostatnou místnost s mřížemi eh teda dveřmi...

Pokud budete mít štěstí, bude vás obsluhovat ten pěkný dredař a donese vám kávu Filicori Zecchini. S důrazem na to, že přesně takovou, jaká má být, aby byla dobrá. Věřte, že za barem se tu nikdo neocitnul omylem a Mezzanine se dle mého vkusu stal místem s nejlepší kávou, jakou v brněnském centru naleznete. Nechte se překvapit abstraktním latté art, které vděčně zabaví všechny s velkou představivostí a zachovalou schopností pareidolie, nebo osvěžujícím hitem loňského léta - vychlazeným espressem se sifonem. K tomu si můžete dát dortík Bohemka, výborné pannini za férovou cenu, a sami si můžete posloužit ze džbánu na baru a nalít si kohoutkovou vodou s plátky pomerančů, pochopitelně zadarmo. Spokojení budete i pokud jste byli včera kalit, snídaňové menu podávaji až do jedné hodiny. Co ještě by vám tak mohlo scházet?

Hodnocení kavárny od Speciality Coffee Association of Europe (SCAE).

sobota 6. března 2010

Prostě Spolek

Přemýšlel jsem, jak nazvat článek o jedné z nejtypičtějších a nejklasičtějších brněnských kaváren a došel jsem k "Prostě Spolek". Jedná se o zažitou klasiku, jednu z vlajkových lodí brněnského kavárenského cechu.

Vydejme se tedy společně na cestu historickou částí Brna, projděme průchodem, pokochejme se prosklenými vitrínami, kde často najdete něco roztodivného a vstupte se mnou do Spolku.
Vzpomínám si na své první silné pocity, které jsem z něj měl. Všude je živo, proudí tam diskuze, lidé gestikulují, někteří jen klidně naslouchají, jiní čtou noviny, další knihu a někteří jen pozorují okolí. Kolem krouží profesionální obsluha, která často překvapí nějakou nevšedností.
Nevím jak vy, ale já si takto nějak představuji kavárnu za první republiky, ve Spolku se zkrátka nechám jímat právě těmi nekriticky optimistickými myšlenkami, které o první republice tak nějak máme zažité, jakožto době kulturní, živé, nezkažené. Byť nás Čapek mnohokráte upozorňuje na negativní stránky tehdejší doby.

Interiér patří mezi ty velmi povedené a vytvořili ho s jasnou myšlenkou i záměrem, není nijak přeplácaný, ale mě osobně vždy nadchne. (A to se přiznám, že zelenou moc nemusím.) Vašim zadkům poslouží polstrované lavice po obvodu kavárny a nebo pohodlné židle, nečekejte tu buclaté gauče nebo křesla, zkrátka by se to sem nehodilo.
Prostoru vcelku dominuje schodiště, které vás kdysi zavedlo do knihkupectví, teď vás však zavede do horního patra kavárny, kde si můžete zakouřit, prostory jsou tedy rozdělené. S dětmi tu problém taky nemají, najdete tu jakýsi dětský koutek, kam můžete své ratolesti vypustit, i když mi zrovna Spolek přijde jako taková "dospělácká" kavárna, kde se diskutuje a já jako dítě bych se tam asi nudil. Ale to je hodně o mém vnímání tohoto podniku, jako prostoru vášnivé diskuze, někdo ho však může pojmout určitě jinak.

Obsluha je výtečná, vtipná, milá, vždy mě něčím potěší a překvapí. Zvláště ta slečna s roztodivnostmi na hlavě, jistě ji poznáte. Nemám k nim co jiného dodat, takto si představuji "obsluhový" ideál. Umí doporučit něco dobrého, když se zeptáte, tak na vás nezírají s nechápavým výrazem, ale břitce odpoví, často i vtipně, ale samozřejmě ve vší slušnosti a taktu. A skloubit toto je umění.

Ve Spolku vás nebudou frustrovat rozsáhlým menu, výběr tedy není široký jako Pacifik, ale kvalitní. A snad se mi nestalo, že bych si zde z jídla či pití dal něco nedobrého. Co však celá Kavalérie může doporučit je Závin se špenátem, ten tu mají opravdu skvělý a já tam nejčastěji chodím na polévku Minestrone, kterou mají každý den a lepší jsem nikde nejedl (i když uznávám, že zrovna Minestrone je prostě pokaždé jiná). Nebojte se tu dát jakoukoliv kávu, ale ani víno a pivo. Víno není z krabice, ale z dobrých sklepů, jen bych k němu ocenil větší baňku (to já ostatně skoro všude) a pivo jistě zvětralé nebude, neb mám pocit, že se tu pije celkem často a dobře.

Co si osobně nedokážu ve Spolku příliš představit je romantická schůzka ve dvou, na tu je tam trochu hlučno a příliš otevřeno. Navíc pokud tam jdete s někým, s kým nechcete být viděni, tak se vám to jistě nepodaří, neb do Spolku čas od času zavítá kde kdo a často tam potkáte někoho, koho byste ani nečekali. Ale dvojice jsem tam už viděl, sám jsem tam ve dvou byl několikrát, i když spíše proto, abych "cizincům", kteří nejsou z Brna, ukázal, že se tu máme dobře a kavárenská kultura tu má vysokou laťku.

Zkrátka, pokud to myslíte s brněnskými kavárnami vážně, tak se tam jistě zajděte podívat. Jedná se o kavárnu specifickou, nemusí každému sedět, je hlučná, jděte tam klidně ve větší společnosti a diskutujte... Třeba o Čapkovi. Nebo jen pozorujte ten pel mel názorů, lidí, emocí a dobrého jídla a pití. Těším se na vaše dojmy, které připíšete ke komentářům.

Kavárnu najdete na naší kavárenské mapě zde, její vyvedený web tady a můžete se stát jejich fanouškem i na Facebooku.

sobota 13. února 2010

Jen tak spokojený v Láry Fáry

V mém příspěvku se vracím ke kořenům mého kavárenského nadšení, věnujte mu pozornost, tuto kavárnu byste si neměli nechat ujít a třeba se i něco přiučíte, pokud sami provozujete kavárnu.

Láry Fáry patří mezi mé srdeční záležitosti, neb právě tato kavárna vedla k mé části osobnosti, která začala bujet a rozbujela se v kavárenského povaleče. Rád se do ní vracím a skutečně si připadám trochu jinde, v místě, kde jsou lidé vřelí a milí, kde nechybí nadšení.

Dlouho jsem Láry Fáry zanedbával, ale tento týden se mi podařilo tam po více než roce opět zavítat. Kavárna je to menší, v krásném prostoru průchodu k Pelclovu divadlu, s vysokými stropy a spoustou různých stolečků a různých židliček, které jsou všechny jiného stylu, ale z nějakého záhadného důvodu to vůbec nevadí a na první pohled si toho člověk ani nevšimne. V interiéru bylo myšleno i na děti. Příjemné jsou často se obměňující výstavy na stěnách a výhled z menších oken, v prostoru kavárny je pořád na co koukat a není to přeplácané, což se málokdy podaří. Celá kavárnička pak působí celistvě a s jasným záměrem, tedy aby se host cítil prostě spokojeně, nic komplikovaného.
V létě potěší venkovní vyvýšená zahrádka a svěží koktejly, jejichž výběr je střídmý, takže se nemusíte děsit sáhodlouhého bloumání nad nápojovým lístkem.

Člověk si po chvíli všimne vřelé obsluhy, kterou tvoří klienti místního Ústavu sociální péče pro mentálně postižené. Kavárna je totiž tréninková a je součástí projektu, který poskytuje pracovní terapii a snaží se integrovat osoby s lehkou mentální retardací do společnosti a velmi se jim to daří, myslím, že brzy budou slavit páté výročí. Věřím, že se bohužel najdou i tací, kteří se při čtení ušklíbnou, ale vážení, na rozdíl od jiných kaváren, se mi v této nestalo, že by mě někdo nepozdravil, nepopřál dobrou chuť. U obsluhy si potrpím na profesionalitu, ale zrovna tady ji milerád vyměním vyměním za upřímnou vřelost a nadšení. A jen doufám, že projekty tohoto typu se u nás budou rozšiřovat, přinášejí velkou službu všem stranám, jak hostům, tak personálu.

Sortiment nabídky se může pochlubit víc než jednou netradičností a dnes jsem byl příjemně kolébán čajem ze směsi bylin až do úplného zapomnění jeho názvu. V kavárně najdete roztodivné sušenky, drobné sladkosti a spoustu koktejlů a káva tu tvoří opravdu trochu okrajový sortiment, přesto bych ji do kategorie cukráren nikdy nepřevedl. Tam tento prostor a celé atmosféra prostě nepatří. Ve výběru pití i drobností k nakousnutí se nebojte experimentovat, nespletete se, sypané bylinkové čaje jsou vynikající, zvlášť Venkovský džbánek je vhodný pro zimní vysedávání.
Kromě pochutin a pití v kavárně můžete zakoupit i spoustu drobností z drobných chráněných dílen a máte z čeho vybírat. Kupte si tam třeba hmatku, moc nevím, co, k čemu, proč a nač to je, ale naprosto mě to fascinovalo.

Milí čtenáři, pokud tedy budete v Rychnově nad Kněžnou, tak tuhle kavárnu jistě navštivte, patří mezi ty nevšední, káva tu sice netvoří alfu a omegu všeho, ale celé to pro Vás bude skvělý zážitek a jistě budete odcházet příjemně naladěni s chutí se sem zase někdy vrátit. Ano, je to trochu z ruky, ale při cestě okolo ji rozhodně nevynechejte. Jejich web naleznete zde, dočtete se na něm i spoustu informací o celém projektu.

Co říci závěrem, jako hosté si objednejte, mějte trpělivost s obsluhou, za to budete odměněni, bude o Vás velmi dobře postaráno a budete se cítit příjemně, jako kavárníci si objednejte a koukejte a učte se, jak se slušně jedná s hostem, to tu umí opravdu skvěle, a naučte to ve svých kavárnách i svůj personál, někdy to není žádný zázrak.

V komentářích bych rád nalezl diskuzi, co si o těchto projektech myslíte (a klidně buďte kritičtí) a případně, kde jsou podobné v Brně.

středa 10. února 2010

Coffee Club - nejlepší káva v Brně (a ještě trochu víc)

Mí drazí, dnes je jen jedna věc na světě, kterou bych upřednostnila před studiem latiny, a tou je spot, který tu tak dlouho chyběl. Dlouho jsem si ho cíleně schovávala sobecky pro sebe: zážitek, který mou laťku kávě a kavárnám zvedl vysoko, protože mě přesvědčil, že oboje se dá dělat pořádně. Odpusťte, ale tohle prostě musí být dlouhé.



Bylo nebylo, jednoho slunečného dne jsme zavítali do kavárny na kraji sídliště. Od návštěvy nás prve trochu odrazovaly maminky s kočárky, ale rozhodli jsme se bojovat se svou xenofobií a vstoupili jsme. Moderní minimalistický design, příjemně energická hudba, na stolech skleněné svícny s kávovými zrny, na stěnách fotky z plantáží, do toho jeden krásný fikus a velmi nevšední, masivní a nejspíš ručně kovaný obří věšák, který mi asociuje nějakou pichlavou nestvůru ;) Bylo plno, ale moje touha po kávě byla silná, tak nás napadlo vzít si aspoň nějakou s sebou. "Promiňtě, ale my kávu do kelímku neděláme, papír nedostatečně uchovává aroma." Po tomhle překvapení jsme si sedli na zadek a taky na bar a počkali, než se uvolnilo místo u stolku. "Dobrý den, u nás je káva rituálem." A už následovala krátká přednáška o tom, jak káva správně vypadá, jak se pije a rychlé představení místní nabídky, která zahrnuje několik druhů kávy. A hlavně je třeba vzpomenout jejich "domácí" úžasnou směs na cappuccino a jiné přípravy s mlékem, na kterou jsem si vypěstovala závislost. Na hutnou místní klientelu maminek a mladých rodin se kavárna umě adaptovala dětským koutkem, který je však dočasně zrušen kvůli akci sponzorská káva a přípravám na soutěže.

O tom, že káva je v Coffee Club dobrá jsem nikdy nepochybovala, a nedávné první místo Pavla Maleny v baristické soutěži Mistr kávy 2010 v Praze (ale i významná umístění dalších kluků z kavárny, abych je nenechala zastínit) to jednoznačně potvrzuje i pro ty největší rýpaly. Co je tajemstvím takového úspěchu? Běžte to zjistit do jejich školy kávy. Pro mě jako pro zákazníka je nejdůležitější, že na konci toho rituálního postupu se vám na stůl dostane lahodná káva - správné velikosti, se správným obsahem, se správně našlehanou pěnou. Před každou přípravou slyšíte mlýnek a baristé pečlivě hlídají, aby se vaše káva připravovala přesně tak dlouho, jak má. Pěnu šlehají ze speciálního plnotučného mléka obohaceného o bílkoviny Tatra Lascato a už jen ta samotná je opravdový požitek. Je to krásná mikropěna, sametově hebká, a když se ještě barista vyřádí a předvede vám své umění v latté art (občas i přizdobené pár kapkami potravinářského barviva), budete několik minut zírat na tu nádheru a rozhodně se vám bude příčit myšlenka, že abyste si tu kávu nejvíc vychutnali, musíte to umělecké dílko řádně zamíchat. V pondělí nebo čtvrtek po páté navíc můžete za malý příplatek sledovat, jak se takový obrázek "maluje" přímo před vašimi zraky. Nabídka je ovšem pestrá, obsahuje i filtrovanou kávu a různé netradiční přípravy, ráda bych vypíchla filtrovanou kávu s medem, nutellino - presso s nutelou a šlehačkou, nebo dolce marmoreo - nádherně servírovanou dobrotu s malinovým nebo jahodovým sirupem. Pokud ale nemám na chuť na tyhle konfekční záležitosti, je mou jednoznačnou jedničkou caffé latté (nepleťte s latté macchiato), servírované ve velmi příjemném šálku mojí oblíbené velikosti. A pochopitelně i vídeňská káva tu vypadá jinak, než obyčejnské presso se šlehačkou, za kterou ji ve většině kaváren pokládají. Sláva Mistrovi!

Přestanu tu pět milostné serenády a zkusím se zamyslet nad tím, co kavárna nabízí těm, kterým káva nelahodí (leč i přesto ji zde doporučuji zkusit, jde o tak jiný zážitek, že možná změníte názor). Dlouho jsem měla za to, že pro ostatní kavárna není až tak atraktivní; ale několik delších sezení, ve kerých jsem se už kávy nabažila a odhodlala se dát si i něco jiného, mě přemluvily věřit opaku. Sic pořád mému srdci lahodící krásné čokoládové a tvarohové dortíky trochu chybí, hypoglykemii bravurně zamezí výborné litevské čokoládové pralinky servírované ke každé kávě, o víkendu i tiramisu ve skleničkách (které se mi však zdálo příliš těžké a tučné, takže to bohužel spíš nedoporučuji, nezaujalo), kuličky z odpalovaného těsta plněné šlehačkou, trubičky a bekrovníčky. Musím poznamenat, že v Coffee Club je něco, co mi na jiných místech většinou chybí: a sice, nabídka není příliš rozhlehlá, ale je velmi kvalitní. Mají čaje Ronnenfeld, kvalitní rozlévaná vína, juice Happy Day, a také to se nabídka občas pořád i trochu změní, takže vidíte, že pro vás majitelé stále hledají skutečně to nejzajímavější.

Myslíte, že by to už nemohlo být lepší? Tak čtěte dále. Nesmím totiž krom vlastní práce za barem zapomenout pochválit i obsluhu. Je zde zpravidla dostatečný počet lidí a kavárna je malá, takže se vám nestane, aby vás nikdo nepozdravil nebo si vás nevšímal. A hlavně máte pocit, že v kavárně si hostů váží: pamatují si vás a jsou pozorní. Tak například se přihodilo, že jednou kavárna byla plná a příprava káviček trvala opravdu výrazně déle než obvykle. Známí nachystané nápoje zaplatili, ale už je nestihli vypít, avšak o pár návštěv později se to vrátilo s omluvami a další objednávkou na účet podniku! Náhoda to ovšem nebyla, podobná situace se mi stala nedávno, když jsem zkoušela novou čokoládu, která na můj vkus byla málo čokoládová a více pudinková, než mám ráda. Nedojedla jsem ji a mladý barista, který obsluhoval, se mě hned ptal, co je v nepořádku. Hned se mi omluvil, že prý s touto čokoládou začínají a že se mu zdá, že kolega přípravu trochu nezvládnul, a přestože jsem trvala na tom, že to nevadí, že čokolády v kavárnách bývají většinou pudinkové a že jsem rozmazlená, na účtu nebyla.

Klíčová otázka teď je, za kolik si tenhle luxus můžete dopřát. Vskutku je to o pár korun dražší káva než byste na malou kavárničku na okraji města čekali (zmiňované velké caffé latté za 51 czk), nicméně narozdíl od podniků v centru, jejichž majitelé mají drzost si za přípravu staré kávy bez hlubší znalosti základních baristických pravidel naúčtovat vysoké částky, tady moc dobře poznáte ten rozdíl, za který platíte. Vždyť vám ji ostatně připravují mistři v ČR ;)

Nevěříte? Přesvědčte se. Za Coffee Club bych dala ruku do ohně...

Coffee Club, V Újezdech 1, Brno-Medlánky.
Abychom rozproudili diskusi, můžete zkusit hádat, co vidíte na posledním latté art obrázku, přijde mi to dobré jako Rorschachův test ;)

středa 3. února 2010

Café 99: příjemná poštovní schránka


Číslované kavárny pokračují, tentokrát se blížíme stovce. Kolem Café 99 chodím již delší dobu, neboť bydlím nedaleko, ale z nějakého důvodu se mi nikdy nechtělo jít dovnitř, sám si to neumím vysvětlit. Jednoho krásného zkouškového dne však moje únava dosáhla takové úrovně, že nebylo energie na žádné iracionální odpory a nechutě a zavítali jsme dovnitř a velmi dobře jsme udělali.

Kavárna je to malá, členitá, útulná, žluto - modrá, hodně dřevěná, s příjemnou obsluhou. Tímto jsem rychle vyčerpal to, co mi bylo milé.
Mám slabost pro kavárny, které charakterizují jedna nebo dvě barvy, mezi něž patří i tato. V kavárně převládá sytě žlutá, taková hodně slunečná a pěkně prosvětluje prostor, který by byl s nějakou tmavou barvou možná stísněný; zároveň se však hlubinám a zadumanosti nebrání a jako doplňkovou pro drobné detaily (menu, ubrousky, rolety) zvolili temně modrou (tu, kterou momentálně pro vazbu knih používá nakladatelství Triton, což je pro mě také velmi příjemná asociace). Potud by byl interiér příjemný, v této kavárně se však rozhodli jít ještě dále a vsadili na dřevo, což nelze nepochválit a přidat ještě drobné plus i za dřevěnou podlahu, což je počin vskutku odvážný; o co jsou dlaždice praktičtější, o to je dřevo příjemnější.

Obsluha oplývá příjemností a ochotou, nic není problém a slečny ochotně poradí, případně přinesou moudrou knihu s návody k přítomným hrám.
Nabízený sortiment stejně jako menu není přeplácaný, nestrávíte výběrem hodiny a nemusíte se prokousávat sáhodlouhými listy, ale zároveň v něm najdete několik příjemných nevšedností, které jinde jistě neobjevíte. Však si tam zajděte. Kvalita nápojů i drobných zakousnutí je optimální a doporučuji belgickou čokoládu, jež mě překvapila; často se setkávám s těmi škrobovými pudinky, ale tentokrát mi připadala jako z čokoládovny.

Nevšednostmi je kavárna celá příjemně prodchnutá - od netradičních dřevěných her, až po ty tradičnějších po velmi časté výstavy, na které je radost pohledět až po detail, který mi přijde fascinující a tím je možnost zasílání pošty na adresu této kavárny. Kdybych v blízkosti pracoval a měl tak úžasné zaměstnání umožňující mi dlouhé snídaně, tak bych tak jistě učinil a při snídani si poštu pročítal. Vy, co tak neučiníte, můžete pročítat noviny a časopisy, kterých tu najdete dosti.

Nevím, jestli bych Café 99 dal 99% při nějakém super objektivním hodnocení, ale vzhledem k tomu, že nejsem takovou povinností vázán, tak na závěr sdělím, že mi tam bylo příjemně, dokážu si tam představit opravdu dlouhou snídani, rád se tam někdy zajdu učit nebo posedět s dvěma či třemi přáteli (víc raději ne, mají tam malé útulné stolečky) a jsem ještě raději, že se nachází takto blízko bytu. Pokud jde o výtky, tak v kavárně nenaleznete gauč ani velká křesla, což mě osobně chybí, ale nechybí mi to právě zde, protože i díky jejich nepřítomnosti je prostor kompaktní, nepřeplácaný a jaksi příjemně jednolitý.

Kavárnu naleznete zde a jejich příjemným webem se můžete probrouzdat tady (najdete tam, kromě jiného, spoustu o výstavách aktuálních i těch proběhnuvších).

Tedy za mě: "Nečučte u webu a jakmile Kavalérii pro dnešek dočtete, tak vzhůru do kavárny a zrovna Café 99 by mohla být dobrá volba."

pondělí 1. února 2010

Kavárna Daniel - Někdy lépe než doma...

"Dobrý den. Pokud jste se rozhodli přečíst si něco málo z historie Kavárny Daniel a vyhovuje Vám její momentální atmosféra zahalená nonšalancí, uctivostí a příjemnou náladou, prosím nečtěte dále!!!" I když majitel Kavárny Daniel- Daniel Skeřil (nemohla jsem odolat té souslednosti) varuje své návštěvníky před odhalením dobrodružné a svízelné cesty, která vedla od téměř nepoužitlených prostor k vytvoření prostor mimo čas a prostor (ano, opět kouzlo absolutního verše), rozhodně čtěte dále (hned první obrázek- O nás). A pak mi napište, jestli i Vás oslovila cesta ke splnění snu a možná další bod našeho Manifestu (?)- tedy "nikoliv nabízet kávu a jiné produkty, ale pocity".

Dnešní, vpravdě nevšední, podobu kavárny utvářeli také sami návštěvníci. Kromě svých příběhů vynesli do bytu ve druhém patře zastrčeného činžáku také tipy na nábytek či nedělní cyklus poezie. Pokud se tam vydáte i Vy, budete mít pocit, jako byste přišli na návštěvu k někomu domů. Ale můžu Vám zaručit- tedy pokud náhodou nemáte známé, kteří by příjimali návštěvy proti proudu času- že podobného pozvání na kávu do 30. let od secesního génia loci, který zde sídlí, se Vám jen tak nedostane.

Ale opusťme již tenké ledy kauzality a cestování v čase a věnujme se nabídce. Poté, co si vyberete pokoj a místo k sezení (zda to bude u okna, na sofá, v ušatém křesle či u klavíru), čeká Vás rovněž dobově vyvedený nápojový lístek. Tady se dostáváme k prvnímu výraznějšímu problému. Lístek je velice obsáhlý a až se přijde obsluha otázat, co si dáte, budete mít pravděpodobně prostudovány teprve dobové ilustrace. Těm z Vás, kteří v podobných situacích zažívají stejně jako já krizi volního procesu, navrhuji stáhnout si lístek ze stránek kavárny už nyní :) Jen tak namátkou vyberu některé zajímavé položky. Pokud se nechcete pouštět do dobrodružných experimentů, oceníte pravděpodobně menu Triga či Domácí štěstí (různé kombinace kávy, medovníku, džusu a jablečného koláče- 55 a 35 kč). Abych byla upřímná, kávu jsem si tam už dlouho nedala a nejsem schopna se jaksi rozpomenout, zda to bylo zapříčiněno tím, že mě neoslovila, nebo mě natolik oslovily jiné nápoje. Matně se mi vybavuje káva Chopin, krásně nachystaná na podnůsku s vodou, ubrouskem a nugátem, ke které bych kromě likéru kahlúa a whiskey cream doporučila servírovat i Nocturno, op.72. V každém případě to hodlám brzy napravit, ale pokud je Vaše paměť svěžejší nebo navštívíte kavárnu Daniel dříve, doplňte mě v komentářích. Mezitím Vám můžu doporučit třeba různé "zimní vroucí delikatesy" (Moravský punč symbolizující přátelské souznění hruškového džusu a slivovice), nebo naopak nabídku pro "parné letní měsíce" (rozličné míchané nápoje, bowle, ledové kávy,atd.). Z této nabídky doporučuji (při hypoglykémii) ledovou kávu s višněmi v čokoládě.

Kavárna už funguje deset let a za tu dobu si našla velké množství příznivců, takže dnes může být trochu problém si vůbec sednout. Mám ale pocit, že s narůstajícím množstvím zákazníků se pel secesní patiny kavárny začal trochu stírat. A to včetně obsluhy. Ta měla dříve čas si se zákazníky popovídat a víc je hýčkat, ale nyní poletuje jednotlivými místnostmi (už jsem zmínila, že každá je úplně jiná?) a komunikace se omezuje zpravidla pouze na holá fakta objednávky. To je ale podle mého názoru klasický problém kaváren, které si dají tu práci vytvořit něco jiného, nevšedního a nadstandardního. Jejich osobní přístup samozřejmě přitahuje více a více zákazníků a dochází k diskrepanci- jak dlouho se věnovat jednomu zákazníkovi a jeho objednávce a jak dlouho nechat čekat zástupy ostatních? Odhlédnu-li od tohoto dilematu vpravdě filosofického, je třeba upozornit, že kavárna je zčásti kuřácká. S tímto faktem se opět obtížně vyrovnávám, neb se mi více líbí ta kuřácká část, ze které nakonec stejně Brownovým pohybem nenápadně a podloudně expanduje dým všemi směry :)

Milí čtenáři, pokud Vás tedy tato črta, tentokráte z mé strany velmi velmi, ale opravdu velmi nostalgická (a tudíž psaná přes clonu vzpomínek) zaujala, zajděte se i Vy podívat do druhého patra nenápadného domu v Ostravě. Že jste nečekali, že budete muset tak daleko? A že to není v Brně? Překvapení! Ale přece byste se nenechali odradit od malého výletu pro jednou na Severní Moravu. A navíc, až vystoupáte do toho druhého patra, budete podobně jako Hamlet či každý druhý princ tápající mezi dvěma možnostmi/nevěstami postaveni před dilema. Dát se doleva- a tedy do kavárny Daniel, nebo doprava do rovněž velmi zajímavého baru Dunbar. Left-right-surprise. A jaký že je to bar a co je pro něj charakteristické? Tady je "definice" převzatá ze stránek.

"barvy, lesk, třpyt, jas, opar, jedinečný, osobitý, originál, průkopnický, útulný, komorní, uklidňující, společenský, stylový, estetický, osvěžující, hřejivý, nápaditý, kýčovitý, šokující, metropolitní, etnický, voňavý, hudební, pomocný, lákavý,..."


Kavárnu Daniel a bar Dunbar najdete na ulici Žerotínova 1 v Ostravě. Pokud se Vám nechce tak daleko, můžete navštívit alespoň webové stránky kavárny nebo baru.


Postmoderní Café 09

Pokud občas zajdete do Moravské zemské knihovny, zajisté jste si všimli velkého prostoru kavárny v její budově. Ten nedávno prošel obrovskými změnami a na místo předchozího podniku tam vyrostla mladší, ale trochu větší sestřička od Café 04. Říkají jí Café 09 a stránky má prozatím ve výstavbě. Jak už se mi to o zkouškovém tradičně stává, kavárna se stala mým druhým domovem během dnů, jež v knihovně trávím, a vypila jsem tam už nejeden šálek kávy. I za tu doby jsem si všimla nějakých změn a mám z toho pocit, že kavárna stále kráčí kupředu.

Minutku ticha - předchozí provoz mi byl milý. Byl studentský. Objednávalo se u baru, což je nezvyklé, nicméně to s sebou nese klid od "stíhaček", které Vás stále nutí si objednávat, a i velmi příznivé ceny se nesly v duchu studijního prostředí. Se vším jsem tam byla v zásadě spokojená, ale když MZK vyhlásilo řízení o nového provozovatele, dalo se čekat, že se někdo pokusí uchopit zjevně velký potenciál tohoto prostoru a zkusí vytvořit výnosnější podnik. Dnešní podoba nabrala barvy, nápady a výrazně rozšířila sortiment. Po place teď pobíhá více i méně příjemná obsluha a podnik se stal místem, které by mě do budovy MZK dovedlo i bez studijních ambicí. Kavárna je výrazně denní a má i dětský koutek.

Některá řešení si pamatujete z minulosti. Kavárna je dvoupatrová a horní patro nabízí kuřákům i kuřáckou část, oddělenou skleněnou stěnou, což je výborné a efektivní řešení pro obě strany tohoto často tíživého problému. Na počátku jste mohli vidět na stěnách abstraktní obrazy, výstavka moderního grafitti se dále provozuje pouze nahoře, dolní patro se už poněkud umírnilo, ale stále se nám ukazuje v moderní kombinaci barev a černobílých obrázků či fotek na zdech.
Pokud se usadíte a zahledíte se do lístku, nabídka Vás omráčí. Lístek je prostě obrovský a k tomu skládací ;) Sladké zákusky si můžete prohlídnout na baru, jídlo je na dvoustranné menukartě a nabízí hlavně panini a tousty, u kterých si můžete z množství ingrediencí naskládat vlastní vysněnou kombinaci (doporučuji do ní zahrnout lososa, není uzený), a dále cenově velmi přístupné pizzy, které svou kvalitou významně přesahují úroveň pizza oken, a navíc ji teď jednoznačně předčí slevou na studentskou kartu ve stylu 1+1 zdarma.

Nápojový listek je rozsáhlý, možná až moc. O této skutečnosti svědčí, že se v ní občas ztratí i obsluha ;) Tak jsem si párkrát nebyla jistá, zda jsem dostala na stůl opravdu tu kávu, kterou jsem si objednala. A utvrdilo mě v tom to, že se mi na stůl dostalo podruhé něco jiného než prve, i když jsem učinila stejnou objednávku :) Těmito případy bylo espresso s maracujovým juicem (Saula passion me), které jsem servírce musela ukázat v lístku, aby vůbec tušila, co chci, a poté jsem obdržela horký nápoj, přestože byl uveden mezi studenými. Další bylo ochucené espresso creme aroma, které slibovalo mléčnou pěnu a příchuť dle výběru, ovšem ač mi napoprvé nápoj velmi velmi chutnal, podruhé na můj stůl dorazila trochu jiná verze. Cappugiro se mi objevilo s mléčnou pěnou, kterou v lístku zamlčeli ;) Ale je v tom aspoň dávka dobrodružství! Pokud jste trochu chaotici a experimentátoři, nebojte se objevovat. Konzervativci stejně zůstanou u tradičního latté či cappuccina, které si tu nespletou. Cappuccino podávají se skořicí, nicméně Vás o této skutečnosti v lístku informují a nečiní jim problémy tuto zbytečnost na požádání vynechat. Samotná pěna je trochu lepší průměr. K servírování ani provedení jsem tedy neměla výhrady, káva Saula je servírována v hrníčcích této značky, u kterých jsou schopni rozlišovat velikost, a ke kávě přikládají dle dobrých mravů panáka vody. (Na požádání ovšem funguje i normálně voda v kohoutku a to v pěkné číši na víno.) Osobně moc kávu Saula nemám ráda, ač mezi její pozitiva bývá zařazováno několikanásobné třídění a nabídka ekologicky certifikovaných produktů, já přičítám její osobitosti španělský temperament, kterým se odlišuje od tradičních, jemnějších italských značek. Je prostě trochu říznější ;) Pokud na tuto chuť nejste zvyklí a toužíte ji trochu zatlačit, ochucené espresso crema by vaše námitky mělo bravurně ukojit, jako svou chutí, tak i cenou. Sušenku zde nepřikládají, což vlastně ani nepokládám za nutné a preferuji vodu. Dále nabízejí pivečko dokonce i 14°, koktejly a víno v oněch krásných velkých číších.

Pokud bádáte nad tím, proč jsem kavárnu nazvala postmoderní, ušetřím Vám trápení. Tímto označením jsem chtěla udělat paralelu k prvorepublikovým kavárnám, jejíž pojetí dle mého soudu tato v moderní verzi překračuje. Jedná se o velký, vzdušný prostor, který nás dnes naprosto nadchl pianem. Živá hudba nás donutila setrvat i přes původní studijní intence až do konce koncertu. Od pondělí do pátku Vám zde nabízejí nevšední hudební zážitek, počínaje pondělním saxofonem, úterním klavírem, středeční elektrickou kytarou, čtvrteční kytarou doprovázenou podmanivou francouzštinou a rozličnými pátečními programy. Tóny na vás budou sklouzávat z galerie v druhém patře a vy se tak můžete aspoň na chvíli zamyslet nad atmosférou kaváren z černobílých filmů, kterým možná jako já tak zasněně fandíte ;) Moc dobrý počin, ovšem musím dodat, že poslední dobou bylo koncertování trochu sporadicky.

Tak tahle recenze se mi dle mého dojmu moc nepovedla. Protože nemá ducha a je víc technická, než jsme zvyklí. To bude tím, že kavárna je moderní a živá, jemně rozmazává hranici směrem k restauračnímu zařízení: nabízí se spíš jako denní prostor pro energické setkávání skupinky přátel s kapkou alkoholu, zatímco s intimním rozhovorem nebo knihou tu spíš nepochodíte.

sobota 30. ledna 2010

Sponzorská káva v Coffee Club

Drazí čtenáři, rádi bychom Vás informovali o netradiční možnosti, kterou Vám nabízí od února do března (výborná) kavárna Coffee Club v Medlánkách. Je jí "sponzorská káva", kterou podpoříte přípravu baristů na jejich prezentaci a prezentaci kavárny na prestižních soutěžích Mistr kávy v Praze a Barista roku v Brně na veletrhu Salima. Tento "projekt" však nabízí zážitek i těm, kteří CoffeeClub neznají. Součástí "sponzorské kávy", kterou si koupíte, je totiž prezentace latté, cappuccina nebo espressa, které si pod vedením místního baristy sami vyzkoušíte připravit ;) Chválím tento, dle mého velmi atraktivní a zajímavý, nápad. Vaše jméno bude také jako vyjádření díku zveřejněno na webových stránkách a podpis na stěně kavárny. Pokud se tam chystáte zavítat, měli byste vědět, že v době zmíněných soutěží, tj. první únorový víkend a od 2.-5.3., bude kavárna zavřená.

My se pokusíme kavárnu v dohledné době podpořit také dlouho slibovaným článkem, na který všichni určitě čekáte!

úterý 26. ledna 2010

Kavárna jako prostor pro noblesu

Tento příspěvek je inspirován nedávným odchodem významného novináře (a spousty dalšího), Hlasu Ameriky z Vídně, Ivana Medka. Byl inspirativní osobností a jednou z jeho myšlenek byl nedostatek noblesy v českých luzích a hájích.
K tomuto se smutně připojuji i já, ale přesto vidím naději. Spatřuji ji právě v kavárenském prostředí, v možnosti být s přáteli, nechat hovor plynout, polemizovat i vášnivě diskutovat, či jen zamilovaně hledět do očí. Kavárenské okamžiky jsou jako stvořené pro možnost nechat se uchvátit detailem, krásou, drobnostmi, myšlenkou, příjemnými společníky či společnicemi. V dnešní době noblesnost představuje i jakousi hru - bohužel, ale snad se nám časem zase dostane do krve a stane se více naší přirozeností. Berme to jako trénink pro nadhled, schopnost se povznést a zasmát se nad drobnostmi i starostmi každého dne, načerpáme tím síly pro skutečnosti méně příjemné.
Tedy přátelé, přejme si noblesní prostředí, obsluhu, majitele i nás zákazníky, závisí to na nás všech. A tvořme společně kavárnu jako prostor noblesy.

Odkaz na Vzkaz Ivana Medka naleznete zde, na webu České televize, stojí za vidění, velmi inspirativní člověk i vzkaz.

středa 20. ledna 2010

Gloria Jean's Cofees v Brně - řetězec podobný Starbucks zavítal do Olympie

Nikdy bych nečekala, že se podobné téma objeví na Kavalerii. Po všech těch malých, domacích provozovnách, které tak máme rádi, mám tak trochu pocity zrady za zaprodání se nadnárodnímu koncernu. Ovšem co se týká kávy, je i toto téma příhodné.

Znáte to, procházíte se velkým nákupním centrem, davy lidí vás rozčilují a vy zatoužíte se někde posadit a vychutnat si kávu. Míjíte ostrůvky minimalistických stolečků a židlí a nechutně předraženou nabídku odporných mražených dortů pod vládou znuděných šampónských číšníků. My jsme dnes paradoxně do Olympie jeli za kávou, protože ve Slatině není moc podniků, které by mi posloužili. Nejdřív nás zaujalo jakési Caffé u Knihcentra, které bylo naprosto průměrné, nezajímavé a zbytečné (inspirativní byla snad pouze možnost připlatit si pár korun za BIO kávu). Hned vedle toho ovšem bylo Gloria Jean's Coffees a nic mi pochopitelně nebránilo, abych kávu zvládla ještě jednu ;) Nebudeme polemizovat nad tím, proč má někdo potřebu dát svojí kávové a čajové značce do názvu džíny, ale v zásadě to nezabránilo tomu, abychom tam zavítali a něco si tam dali. Kupodivu mě neodradila ani ta cena, což je nejspíš největší překvapení dnešního dne ;)

Gloria Jean's Coffees je řetězec, takže v našem oboru tak trochu znouzecnost. Stejně jako ostatní podobné podléhá standardizaci a je vám asi jasné, že tam těžko můžete očekávat útulnost nebo osobní přístup, do těchle nevýhod patří například objednávání u pultu a odporná menuvývěska nad barem jako u McDonaldu. V takovém podniku máte ale právo očekávat profesionální a výbornou kávu, což ještě ve srovnání s mizernými podniky se špatnou obsluhou a mrzutou kvalitou občerstvení, vychází docela dobře. Jak asi víte, v Brně na moc podobných podniků nenarazíte. Docela se tomu podobá značka Tchibo, jejichž cappuccino si romanticky zamilovala slečna Barbora, a její výhody jsou, že je velmi cenově dostupná (nenechte se mýlit, káva Tchibo, ne Barbora, ta je k nezaplacení;), na druhé straně žebříčku stojí zase strašně předražené Coffee Heaven, které snad nedávno zkoupila Lavazza, ovšem jež na můj vkus pořád postrádá fantazii. Jinak někde mezi stojí Coffee&Co, které jsem potkala v Českých Budějovicích a v Bratislavě, a králém této disciplíny jsou legendární Starbucks, na které narazíte na každém letišti. Moje první setkání s poslední jmenovanou značkou také bylo na letišti, v Bruselu, kdy po chaotickém hledání zavazadel a zjišťování možností spojů z letiště, Vanilla Latté od Starbucks udělalo to kouzlo, na které se sentimentem vzpomínám, když cucám latté ochucené sirupem tady u nás. A nemůžu přijít na to, v čem byl ten rozdíl.

Proto dnes píšu o Glorii. Protože poprvé tu v Čechách jsem ochutnala něco podobného. V porci Very Vanilla Latté totiž dostanete šlehačku a vanilkový krém, který vám udělá ten krásný pocit v puse a spraví den. Předepisovala bych to jako antidepresivum. Takže pokud vás naštve, že nemáte normální velikost džínů (tak si vysvětluju ten název), a bude se chtít trochu hýčkat, zkuste se povznést nad těch 80 CZK, co tam za kávu necháte, a rozmazlete se. Garantuji vám nebeský zážitek. Nemůžu zatím povědět nic o čistém pressu a chuti kávy, protože v těchto kávových koktejlech ta chuť není dost dominantní, ale tahle verze rozhodně zvládne potěšit i ty, co kávě jinak neholdují. Teď je tam ještě akce, díky které dostanete ke kávě kopeček zmrzliny Mövenpick, ovšem ten papírový kelímek a umělohmotné šťárátko celou tu parádu trochu kazí.

V Olympii je to úplně na konci, blízko zadního vchodu (teď v zimě u Ice Areny), takže je tam málo lidí a obsluha byla dost milá. Dokonce mají v zásobách i sójové mléko (konečně to někoho napadlo!) Jejich značku čaje, různé druhy čerstvě namleté kávy a rozličné konvice si tam také můžete pořídit. Společnost má certifikaci Rainforest Alliance, která by byla rozhodně super, pokud by se jí dalo věřit ;) Snad to nejsou jen prázdná slova! Pseudomenu, ovšem bez cen, je dostupné i na webu (a nebojte se, kávu tam vám nabídnou i do porcelánu, nejen do těch transportních kelímků, ve kterých to mají nafocené ;)

úterý 5. ledna 2010

Kavárna Vergnano - podnik U Šampónů

Byl krásný letní den, teplý podvečer a my jsme se vydali toulat se cestou z Podnebí po malebných skrytých uličkách Starého Brna. Na téhle procházce jsem si vytyčila hned několik bodů k návštěvě a dala si tajný slib, že některé objevené kavárny navštívím. Hned první do oka mi padla kavárna s příjemným osvětlením a ratanovými židlemi, vypadala tak útulně. Navíc to bylo v době, kdy Pekařská ulice byla nahoře neprůjezdná, takže byla nezvykle klidná a mám pocit, že podnik snad měl i předzahrádku. Dnes jsme se jej vydali hledat...

A já nemohla uvěřit tomu, že se nám skutečně podařilo najít ten pravý. Zaparkovali jsme těsně u místa, kde Pekařskou kolmo protíná Leitnerka a našli kavárnu jen o pár domů vedle fair trade shopu. Hned první moment, který mě překvapil, byl nápis Piazza d'Oro. A já měla pocit, že mě tam nalákali na Vergnano, které mi svého času, když jsem na něj parkrát narazila, přišlo velmi dobré a byla bych to přívítala s otevřenou náručí. Z lístku jsem však zjistila, že Vergnano se jmenuje kavárna. Tak že by to přeci byla ona?
Po vstupu mě lehce štípnul do nosu cigaretový kouř. Žádná hospodská čudírna, to rozhodně ne, na stropě se točil větrák, který pach místních čoudilů docela zpacifikoval, ale i když jsme se snažili najít nějaký nekuřácký koutek, nevšimli jsme si ho. Zabrala jsem tedy místo, které mám v kavárnách většinou nejradši: u okna. Jednak tam bývá výborné světlo na čtení, jednak tam můžete v klidu sedět a pozorovat ten uspěchaný svět venku z místa, když jste si ten čas na chvíli zkrotili a zvládli jej zastavit.
První věc, která mě nepotěšila, byla, až na pravý tulipán, spousta věcí na stole. Něco, co je snad ještě horší než obsáhlý lístek, z kterého my kavaléristi máme fóbii, protože si pak nemůžeme vybrat a místo hovoru dlouhé minuty prokousáváme titěrné písmo, v kterém bývá zpravidla už tak nějak osudově alespoň jedna pravopisná chyba. Tahle varianta vypadá tak, že kromě normálního lístku na stole naleznete hordy stereotypních kartiček a podobných rozšíření lístků. My tam nalezli menu kartu jakýchsi pudinkových horkých čokolád, dortů a kde čeho, krom toho jsme ještě byli obohaceni o dva stojánky, jeden s vytuněnými kávami se sirupy a druhý lattea pickwick, v kterém byla poměrně dobře odolatelná nabídka čajů s našlehaným mlékem. Když jsem se tímhle probrala, znechuceně jsem původní lístek sotva otevřela a jen po očku probrala popis káv, dál už jsem neměla síly se pouštět.
Na objednávku standardního hodnotícího cappuccina se nechal přemluvit můj drahý, zatímco já jsem se jala experimentovat a vyzkoušet blbost ze stojánku, což bylo větší espresso s banánovým sirupem monin, vaječným koňakem a sprejovou (ano, takhle to tam bylo) šlehačkou za bombastickou cenu 41 czk, cappuccino stálo stejně.
Při čekání jsme si prohlíželi interiér. Ratanová křesílka tu byla, k tomu byl nějaký nábytek z tenkého černého kovu, což mě celkově naladilo na koncept zahrady, čehož dojem byl ještě zesílen hojným použitím zelené barvy a mocné živé květeny, která tu skutečně překypovala zdravím. Kulatost dekorativních spirál na opěradlech byla mému oku velmi lahodící, k tomu doplněné o stylové černobílé fotografie a vskutku příjemné měkké osvětlení. Takové kavárny mám ráda, dokážu si tam představit příjemně línou snídani ve slunném ránu, tak kde je chyba?
Nebudu vás napínat. Chyba byla například v naladěném rádiu, které je u mě se vším tím kecáním, nehomogenní směskou muziky a reklam na seznamu kavárenských prohřešků na jedné z nejvyšších příček. Další bod se seriozně podařilo získat obsluze, gratulujeme ;) Byl to jakýsi mladý muž, který nedal najevo ani nejmenší snahu nám posloužit, ale byl prostě velmi znuděně v práci. Dobrou humornou tečkou bylo, když se sám rozhodl ohodnotit tringeltem a nenaznačil ani pokus mi na mou stokorunovou bankovku vrátit. To jsem mu ale opravdu nechtěla dát, mimojiné proto, že než si všimnul, že máme touhu zaplatit a zmizet, trvalo aspoň deset minut, a to jsme seděli hned naproti baru a podnik byl poloprázdný.
Abych ovšem nevynechala samotné zhodnocení kávy. Espresso chutnalo dle očekávání jako Piazza d'Oro, které mi už několikrát předtím přišlo poměrně necharakteristické a nevýrazné. Možná trochu jako lepší Piazza, protože chuť to byla poměrně čistá a usoudila bych z toho, že čistý je i jejich stroj. Co se týče mého kávového experimentu s názvem Banana shot - první doušek byl zajímavý, sladit taková káva už rozhodně nepotřebuje, nicméně se mi zdá, že nelépe se sirupy s příchutí zpravidla kamarádí s mlékem a u této teorie zůstanu. Nezjemněná chuť čistého pressa zastoupená lehce umělým banánovým moninem byla na mě na delší pocucávání moc silná garda. Ale pokud to stáhnete opravdu jako panáka, tak to není vůbec zlé ;) Rozhodně bych si k tomu ale zasloužila aspoň malinkatý pohárek vody. S cappuccinem se ale opravdu nevytáhli. Dle zvuků od baru chlapec nejdřív udělal pěnu a nechal ji chvíli odstát, mezitím co připravoval presso, tak se to má, ovšem ostatní fáze procesu musely vykazovat hrubé nedostatky. Ke stolu se nám tak potom dostal šálek s obláčkem, což je supr na obloze nebo v umyvadle s jarem, ale jako pěna na cappuccinu to moc neprojde. Obsah hrníčku tak ani nevykazoval žádné pokusy o estetičnost, sušenku či podobnou laskominu jako pozornost také nepřiložili, nejspíš proto, že věděli, že tím to už nezachrání ;) Tak za tohle to byla trochu nadsazená cena.
Mám-li se pokusit o nějaké shrnutí, je to skvělý podnik, do kterého někdo nacpal fůru peněz, protože vypadá znamenitě, ovšem kavárna stojí a padá na lidech a špatnou obsluhu nevykompenzuje ani bohatá nabídka. Když bych se měla zamyslet nad tím, kdo do takové kavárny chodí, nazvala bych jako cílovou skupinku "šampóny", kteří by rádi vypadali intelektuálně, ovšem to pojali tak nějak osobitě, takže si kavárna bohužel hraje na vyšší třídu, kterou není. Jak už na tomto blogu toto přídavné jméno jednou zaznělo, kavárnu bych zařadila k těm vykřičeným. Ale pokud někdy bude svítit slunce a půjdete zrovna kolem, dejte tomu šanci, třeba tam bude jiná obsluha a objevíte zajímavá zákoutí toho blíže neprozkoumaného nápojového lístku! Ráda bych opomněla, že existují i kavárny, které svůj první dojem dokázaly dokonce znamenitě vylepšit - jako Klafé.

Kavárna Vergnano se nachází na ulici Pekařská. Nepomylte si ji, prosím, s Caffé Vergnano na Starobrněnské.

U dobrých kaváren před "recenzí" většinou čekám na to, než je se mnou navštíví zbytek Kavalérie. U téhle jsem tuto potřebu neměla, jelikož kaváren na objevování je před námi stále spoustu, podobných nejspíš mraky, takže laskavě tedy žádám o prominutí.

pondělí 4. ledna 2010

Předvánoční Fantazie

Občas už před vstupem do kavárny člověk cítí, že je něco špatně. Nevím, jak mé kolegyně, ale já razím názor, že kavárna nemůže být v suterénu ani polosuterénu a mám k tomu mnoho důvodů, ale to bude náplň jiného příspěvku v rubrice O manifestu.

Každopádně kavárna Fantazie představuje přesně tento případ, tedy jak pocit, že je něco špatně, tak kavárnu v suterénu. Ale abych začal od začátku. Se slečnou Barborou nám zbyl nějaký ten volný čas a tak jsme se rozhodli prozkoumat kavárnu novou, reklamními poutači na potápěčské potřeby (či co to bylo) skrytou, umístěnou přímo na zastávce Úvoz. I přes tuto vynikající polohu byla úplně prázdná a připadal jsem si trochu jak v nějaké jiné realitě a lá Harry Potter, kde lidé koukají do oken a tváří se jakoby nic neviděli.

Uvnitř mě cosi pohltilo a po delším podrobnějším zkoumání jsem zjistil, že to není nic jiného než úzkost, u Báry se dělo naprosto to samé. Snad to bylo tím skoro suterénem, snad tou prázdnotou, snad zvolenými barvami (ke kterým se ještě dostanu), snad géniové zodiakálu, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti ubohé Kavalérii, zkrátka dobrý pocit se ne a ne dostavit. Nevím jestli to bylo mýlkou v planetární klasifikaci nebo střetem mikrokosmu s makrokosmem, ale přičítám to spíš tomu nešťastně zvolenému interiéru. Šedá podlaha, bílé stěny, studené světlo, červené agresivní pruhy na stěnách, minimalistický design, ostré kovové hrany, nu zkrátka připadal jsem si jak v řeznictví a čekal až mě odvedou dozadu a rozporcují na orgány. Báli jsme se dokonce i nahlas mluvit! V kavárnách zpravidla toužím po zeslabení hudby, tady jsem toužil po přesném opaku.

Obsluha tentokrát nic nezachránila, jestliže interiér vyvolával intenzivní pocity úzkosti, tak obsluha tupé pocity strachu, nejistoty a nevlídnosti. Lidé rychle přicházeli a rychle také odcházeli, aniž by se posadili.

K dobrému pobytí nepřispěl ani test zraku v podobě nápojového/pochutinového lístku, který byl napsán písmem velikosti tak maximálně 10 a celkově byl bez nápadu a to včetně obsahu. Pobavila nás rubrika "něco na zub" (či jak se to jmenovalo), kde si pod sebou nápaditě lebedily solené arašídy, solené mandle, slané tyčinky a solené ještě něco, zkrátka sůl je nade všechno koření a Maruška s babičkou by zaplesaly, my už méně.

Ale abych nebyl tak kritický, měli celkem dobré dorty, poměr cena/výkon byl velmi slušný, tedy zajděte si tam na ty dorty, vezměte si krabici, odneste si je domů a tam si je v klidu a pohodě snězte. Také tam jsou připraveni na děti, tedy ne, že je snědí, ale mají tam dětský koutek, i když jak se chudák maminy s tím kočárem podrápou dolů z těch schodů nevím, nevím.

Co říci závěrem? Nu snad, že je to smutné, že se veškerá inovace, inspirace, kreativní myšlení vyplácalo na název, kterým je Fantazie, což je jen další důvod k povzdechu i pobavení. Se slečnou Barborou jsme se pokusili reprodukovat myšlenkový pochod, který k takovému názvu mohl vést: "Hele, mámo, chtělo by to něco co má šmrnc, něco pohádkovýho, na co lidi poletěj." "No jo, to je asi fakt, co takhle Pohádka, nebo ne, co Fantazie?" Takto asi mohl vzniknout název Fantazie (pohádkovost) s motýlem nad nápisem (symbolizujícím "na co lidi poletěj"). A já dodávám, co takhle změnit koncepci na Maso, uzeniny? Osobně bych ve své blízkosti nějaké kvalitní uvítal.
Polohu najdete zde. A zajděte tam na ty dorty ;-)