Hlášení z Amsterdamu: na západní frontě klid

Tak jsem to tu opět chtěla zpestřit cestovním příspěvkem, ale upřímně moc nevím, čím zaplnit řádky. V Amsterdamu jsem byla z tamní kávové kultury trochu rozpolcená. Tipy na third-wave kavárny hledala hlavně na blogu Coffeevine. Všechno vypadalo na první pohled výborně a tak jak má být - alternativní metody, japonské coldbrew věže, latté art, La Marzocca a hipsteři vykukující z poza nich. I tady je oblíbené zkřížení designového obchodu s kavárnou. Avšak i přesto, že v Amsterdamu operují dvě větší pražírny výběrové kávy, Bocca a Headfirst, se ukázalo, že sehnat dobrou surovinu jako zásadní problém. A tu se mi zastesklo po domově...
 

Nápojový lístek v Screaming beans

Obecných rozdílů je pomálu. Kavárny většinou otvírají později a zavírají stejně jako obchody - běžná je otvírací doba od 9 do 17 a párkrát se nám stalo, že jsme do kavárny dorazili právě až po zavírací době. Objednává většinou obsluha a pokud ne, dostanete na baru číslo, které si pak dáte na stůl a obsluha vás pode něj vyhledá. Málokdy tam najdete něco většího k jídlu nebo aspoň něco malého slaného - jednoznačně tu v nabídce převládají spíš klasické koláče, a čím víc rozinek se vám do nich podaří nacpat, tím je zřejmě Amsterďan spokojenější. A nejspokojenější je, když to má krom rozinek i bio-fairtradové nálepky. Zrnková káva je v porovnání s nápojem v kavárně levná - za cappuccino nebo šálek alternativně připravené kávy dáte kolem 3 eur a sáček kávy (250 g) stojí 6 eur. I přesto jsme spíš ochutnávali a sáček nakonec dovezli jen jeden, protože většinou nám přišly tmavší, chuťové ploché a s nepříjemnou hořkou dochutí, i když po technické stránce byly většinou v pořádku. Získala jsem tak dojem, že jsou Holanďané spíš stále přáteli francouzského pražení a že příště budu muset volit cestu víc na sever.

Podnikům, které navštívil a na blogu popsal Honza, jsme se už snažili spíš už vyhnout a najít něco nového, i přesto jsme se pořád drželi pochůzkových vzdáleností od centra a nestihli jsme vyzkoušet všechno.

Cappuccino ve SweetCup

Lot Sixty One

 
Delší cestou jsme se vydali do Coffee Bru a prošli jsme k ní arabskou čtvrtí s větším množstvím gastropodniků a na dekadentní foodie obchod Stach. Samotné Bru je ale spíš kavárna pro rodiče s dětmi a zklamali nás tím, že měli kávy jenom z Bocca pražírny. Zaujal mě kávový vercajk Tiamo, který je evropský a levnější než Hario, takže mám konečně konvičku na zalévání dripu.

Kousek od hausbótu jsme měli podnik Screaming beans. Je to podle mě nešťastný pokus zkombinovat vášeň pro dobré jídlo, víno a kávu tak, že je z toho podnik, který se tak úplně nehodí pro nic z toho a už vůbec ne pro denní posezení. Kávu sice mají brandovanou, ale praží pro ně opět Bocca, a ač jsem se snažila se o ní víc pobavit, těžce mě odbývali odpověďmi typu "It is single origin."

Oproti tomu kavárnu SweetCup vlastní milý nadšený pár s žebravým bassetem, který je maskotem kavárny, ovšem ani tady nás Bocca neoslovila. Rádi by si ale brzy pražili sami a chtějí se specializovat hlavně na alternativní metody. Kavárna je malá a nejvíc mi připomínala londýnský styl, včetně posezení u stolku z dřevěné bedýnky na ovoce.

Asi nejzajímavější mi přišel podnik Lot Sixty One, který vlastní amík z NY a součástí kavárny je i pražírna ve sníženém podlaží, do které lze koukat. Etiopie byla netypicky málo kyselá s hutným tělem a chuť espressa mi trochu zastínila chuť biomléka, které bylo neuvěřitelně smetanové a těžké. Hipsterbarista Florian byl ale velmi milý a povídavý a ostatně jako všechny všude jej moc zajímalo, jak nám chutnalo. Celkově je kávová scéna v Amsterdamu kvetoucí, ale čistě z turistického hlediska se vyplatí investovat do zážitků v jiných coffeeshopech...